Když jsem se vrátil z práce, Princ zmizel. A s ním i poslední iluze o našem vztahu

„Kde je Princ?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si stihl sundat batoh.

V předsíni to páchlo cizím parfémem a okno v obýváku bylo pootevřené, i když venku foukal studený vítr od Vltavy. Normálně by se mi Princ motal pod nohama, otíral se o kotníky a mňoukal, jako by mě neviděl týden. Dneska nic. Jen ticho a divný tlak na hrudi.

„Pavle, uklidni se,“ řekl Jakub a ani se na mě pořádně nepodíval. Seděl na gauči v mém bytě na Žižkově, v tom bytě, na který mi rodiče dali peníze k pětadvacátinám, abych měl konečně něco svého. Něco bezpečného.

„Uklidnit se? On je pryč!“ hlas se mi zlomil. Prošel jsem ložnici, koupelnu, otevřel skříň, jako by se tam mohl schovat. „Princi!“ zavolal jsem do prázdna.

Jakub si povzdechl, jako kdybych byl dítě, co dělá scénu v tramvaji. „Odnesl jsem ho.“

„Cože?“

„Nemůžeš přece žít s kočkou. Je to nehygienický. A hlavně…“ odmlčel se a konečně se na mě podíval, „ty se k němu chováš líp než ke mně.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není o kočce. Nikdy to nebylo o kočce.

Jakub se do mého života vplížil nenápadně. Nejdřív byl milý, pozorný, uměl mě rozesmát, když jsem po práci jako programátor zíral do monitoru a měl pocit, že se mi život smrskl na kód a studenou večeři. Pak začal komentovat, s kým si píšu. Pak mi „jen tak“ zkontroloval telefon. Pak mi řekl, že rodiče mě rozmazlili a že ten byt vlastně není můj, když mi pomohli.

A Princ? Ten byl jediný, kdo mě doma vítal bez podmínek.

„Kam jsi ho dal?“ zeptal jsem se tiše. Tak tiše, až mě to vyděsilo.

„K jedný známý. Bude mu tam líp. A ty si konečně vybereš,“ řekl Jakub a opřel se, jako by právě vyhrál.

„Vybereš?“ zopakoval jsem. V hlavě mi blikaly vzpomínky: Jakub, jak mi vyčítá, že jsem šel na pivo s kolegou z práce. Jakub, jak mi říká, že jsem bez něj nula. Jakub, jak mi jednou v hádce sevřel zápěstí tak, že mi zůstala modřina, a pak mi koupil kytku, abych „nepřeháněl“.

„Buď já, nebo ta kočka,“ řekl.

Zhluboka jsem se nadechl. A poprvé po dlouhé době jsem se necítil slabý. Cítil jsem vztek. A jasnost.

„Tak mi dej adresu,“ řekl jsem.

„Ne,“ usmál se. „Až se uklidníš, tak…“

„Jakube,“ přerušil jsem ho. „Tohle je můj byt. A ty mi teď řekneš, kde je Princ. Nebo volám policii.“

Zasmál se, ale v očích mu cuklo. „To bys neudělal.“

„Udělal,“ řekl jsem a vytáhl telefon.

Najednou začal mluvit rychleji, měkčeji, jako vždycky, když cítil, že ztrácí půdu. „Pavle, prosím… vždyť já to myslel dobře. Ty se jen bojíš být s někým doopravdy. Schováváš se za práci a za zvíře.“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Já se schovávám před tebou.“

Adresu mi nakonec vyplivl mezi zuby. Jel jsem přes půl Prahy, ruce se mi třásly na volantu a v hlavě mi běželo jediné: jestli mu něco udělal, nikdy si to neodpustím.

Princ seděl v cizí kuchyni na parapetu, vyděšený, ale živý. Když mě uviděl, vydal ten svůj chraplavý zvuk a skočil mi do náruče tak prudce, až mi vyhrkly slzy. Cizí paní jen pokrčila rameny: „Ten kluk říkal, že se stěhujete a že ho nechcete.“

Když jsem se vrátil domů, Jakub už balil moje věci do tašky. Moje. Ne svoje.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

„Odcházím,“ řekl uraženě. „Když si vybereš kočku, tak si žij s kočkou.“

Podíval jsem se na Prince, jak se mi tiskne k nohám, a pak na Jakuba, který stál uprostřed mého obýváku jako cizí člověk.

„Já jsem si nevybral kočku,“ řekl jsem klidně. „Já jsem si vybral sebe.“

Zabouchly dveře. A v tom tichu, které zůstalo, už nebyla prázdnota. Byla tam úleva. A taky strach, co bude dál. Ale poprvé to byl strach, který patřil mně, ne někomu, kdo mě řídil.

Dneska večer sedím na zemi v kuchyni, Princ mi přede na klíně a já si říkám: kolikrát jsem ještě mohl ustoupit, než bych se úplně ztratil?

A vy… poznali jste někdy, že „láska“ je jen jiný název pro kontrolu, až ve chvíli, kdy vám někdo vzal to nejdůležitější?