Naprosto trapná náhoda na první schůzce: Smáli jsme se, až nám tekly slzy

„No to snad není pravda, že se mi tohle stalo!“ slyším Janu, jak se dusí smíchem a přitom sahá po sklenici vody. Přitom celá rudne, protože právě dokončila svůj příběh o tom, jak si před dvěma lety na firemním večírku omylem polila šéfa svařeným vínem. Tenkrát se jí roztrhl kabelku, všechno se jí vysypalo na zem, a když se skláněla, překotila stůl s punčem přímo na jeho oblek. Celá restaurace tu historku s napětím sledovala, protože Jany gestikulace i barvitý popis byly naprosto odzbrojující. Když domluvila, všichni kolem nás se tiše usmívali. V očích měla trapnost, hrdost i kousek rebelie.

V tu chvíli se rozhodnu, že musím být ještě vtipnější. „No, to je dobrý. Ale jednou se mi stalo něco snad ještě horšího!“ Na rtech mi pohrává vítězný úsměv a ani netuším, jak si sám kopu past. Začínám tedy vyprávět. „Představ si, firma měla teambuilding, první týden v nové práci. Snažíš se působit dojmem, že zvládneš úplně všechno, ještě tam nikoho neznáš, víš? Tak jsme měli degustaci vína, no a já si místo šéfa myslel, že nalévám kolegovi, jenže jsem ho celého polil červeným.“ Jana se zarazí, nakloní hlavu a v očích má zvláštní jiskru.

„Počkej, a… tvoje šéfová je Irena Nováková?“ zeptá se najednou váhavě. Rychle zajedu v paměti zpátky. „No, vlastně jo!“ říkám zmateně, teprve teď, když slyším to jméno, začínám tušit, že to celé nějak nesedí.

V tu chvíli Jana propukne v nekontrolovatelný smích a rovnou mi položí ruku na rameno. „To byl MŮJ příběh! To jsem byla já na tom večírku – a ty jsi to zjevně slyšel od někoho z kanceláře, kdo u toho byl! Vždyť já jsem do Ireny vlila ten punč, protože mi upadla ta pitomá kabelka, no to snad není možný…“

V ten samý okamžik si vybavuju, jak mi ten příběh kdysi říkal Honza ze skladu, a já si letmo pamatoval pointu i kulisy, ale nikdy jsem si ji nespojil s konkrétní osobou. Jen ta koktavá kabelka, šéfová v obličeji jako rajče… Detaily, které zůstanou ve vzduchu jako vtipné, až si člověk myslí, že to patří jemu. A teď sedím naproti holce, která to všechno prožila, a já ji to nechtěně přeříkávám, abych se vytáhl. Najednou se mi chce propadnout pod stůl, i když všude kolem je smích. Kolemjdoucí servírka se na nás nevěřícně dívá.

Oba jsme úplně v slzách, smějeme se a lidé z vedlejšího stolu na nás hází pobavené pohledy. „No to je hezký. A já tu doteď žiju v přesvědčení, že tu trapnost už nikdo nepřekoná, a tys ji naprosto osudově převzal za svou. Vždyť jsme se vlastně potkali už dávno! Jen já jsem byla ta zmáčená a ty ten pozorovatel v druhé řadě.“ Jana překvapivě klidně zavírá oči, a když je otevře, v jejích zorničkách stále zůstává jiskra překvapení i smíření. „Kdyby mi byl někdo řekl, že jednou budu sedět na rande se svým osobním trapasem v převleku, tak bych tomu nikdy nevěřila.“

Chvíli je ticho, pak se sbírám ke slibu: „Příště tě pozvu na čaj. Pro jistotu, aby nebylo s čím polévat.“ Tentokrát se smíchem přikývne.

V duchu přemítám, kolik historek vlastně lidé převypráví, ukradnou a prošperkují, aniž by věděli, kde skončila pravda a začal mýtus. Ta skrytá propojení, která nevidíme, dokud nesedíme naproti sobě a nesdílíme stejnou vzpomínku jinýma očima. Bylo to trapné, směšné a neuvěřitelné – ale právě díky tomu jsme si byli najednou blíž.

Cestou domů přemýšlím, kolik takových nechtěně vypůjčených příběhů už jsem odvyprávěl, a jestli vlastně tohle nebyl ten nejvtipnější start něčeho, co ještě neznám. Je vůbec možné, že nás právě tyhle ostudy dělají lidštějšími? Stalo se i vám někdy něco podobného – nebo jsem v tom s Janou jediný blázen?