Když sousedka očekává víc, než mohu dát
«Mami, mám hlad!» ozvalo se z vedlejšího pokoje. Bylo to už po třetí tento týden, co jsem slyšela tenhle hlas. Ale nebyl to hlas mého dítěte. Byl to hlas malé Aničky, dcery mé sousedky Jany.
Bydlím v paneláku na okraji Prahy, kde se každý zná s každým. Když jsem se sem před třemi lety přistěhovala, Jana byla první, kdo mě přivítal s úsměvem a domácí bábovkou. Byla jsem vděčná za její přátelství a často jsme si pomáhaly. Ale poslední dobou se něco změnilo.
«Aničko, pojď sem,» zavolala jsem na ni. «Co bys chtěla k večeři?» Anička se na mě podívala svýma velkýma očima a řekla: «Můžu mít špagety jako minule?» Usmála jsem se na ni, ale uvnitř mě něco svíralo. Jak jsem se dostala do situace, kdy krmím cizí dítě skoro každý den?
Jana pracuje dlouhé hodiny a často nechává Aničku u mě, když nemá hlídání. Zpočátku mi to nevadilo. Bylo mi líto malé holčičky, která trávila tolik času sama doma. Ale teď jsem se cítila vyčerpaná. Můj vlastní syn, Tomáš, potřeboval mou pozornost a já měla pocit, že zanedbávám svou rodinu.
Jednoho večera, když jsem ukládala Tomáše do postele, zeptal se mě: «Mami, proč je Anička pořád u nás? Nemá mámu?» Ta otázka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Jak to vysvětlit svému dítěti? Jak vysvětlit sobě, že jsem dovolila, aby se z laskavosti stala povinnost?
Rozhodla jsem se, že musím s Janou promluvit. Ale jak jí říct, že už nemohu dál krmit její dítě, aniž bych ji ranila? Jana byla vždycky tak vděčná a já nechtěla zničit naše přátelství.
Následující den jsem ji pozvala na kávu. Seděly jsme v kuchyni a já cítila, jak mi srdce buší v hrudi. «Jano,» začala jsem opatrně, «chtěla bych si s tebou promluvit o Aničce.» Jana se na mě podívala s úsměvem: «Samozřejmě, co se děje?»
«Víš,» pokračovala jsem, «mám Aničku moc ráda a ráda ji vidím u nás doma. Ale poslední dobou mám pocit, že je to pro mě trochu moc. Mám pocit, že zanedbávám Tomáše a svou rodinu.» Jana se zamračila a já viděla, jak jí úsměv mizí z tváře.
«Omlouvám se,» řekla tiše. «Neuvědomila jsem si, že je to pro tebe tak náročné.» Cítila jsem úlevu, ale zároveň i vinu za to, že jsem ji musela konfrontovat.
«Nechci tě zklamat,» dodala jsem rychle. «Jen potřebuji najít rovnováhu mezi tím vším.» Jana přikývla a já viděla slzy v jejích očích.
«Děkuji ti za upřímnost,» řekla nakonec. «Budu se snažit najít jiné řešení.» Obě jsme věděly, že to nebude snadné.
Když Jana odešla, seděla jsem chvíli sama v kuchyni a přemýšlela o tom, co se právě stalo. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen zkomplikovala život někomu, kdo už tak má dost starostí?
Jak můžeme najít rovnováhu mezi pomocí druhým a péčí o sebe samé? A kdy je správný čas říct «dost»? Možná nikdy nenajdu odpovědi na tyto otázky, ale vím jedno: musíme být k sobě upřímní a chránit své hranice, i když je to těžké.