Proč nemáš pro mě žádné peníze?
«Proč nemáš pro mě žádné peníze?» křičel Petr, můj syn, zatímco jsem stál v kuchyni a snažil se udržet klid. Jeho hlas se odrážel od stěn našeho malého bytu v centru Prahy. «Vždyť jsi mi slíbil, že mi pomůžeš s nájmem!»
Podíval jsem se na něj a snažil se potlačit vztek, který ve mně bublal. «Petře, já ti nic neslíbil. Řekl jsem, že pokud budu mít něco navíc, rád ti pomohu. Ale teď prostě nemám.»
Petr se na mě díval s výrazem, který jsem u něj neviděl od jeho pubertálních let. Byl to pohled plný zklamání a pocitu zrady. «Ty jsi můj otec! Máš mi pomáhat!»
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy byl ještě malý kluk, jak jsme spolu chodili do parku a hráli si na hřišti. Tehdy jsem mu slíbil, že ho nikdy nenechám na holičkách. Ale teď jsem byl v situaci, kdy jsem musel volit mezi tím, co je správné a co je snadné.
«Petře,» začal jsem pomalu, «chápu, že to není jednoduché. Ale musíš pochopit, že život není jen o tom dostávat věci zadarmo. Musíš se naučit být zodpovědný za sebe.»
Jeho oči se zúžily a já věděl, že jsem ho ztratil. «Tohle je přesně to, co jsi vždycky říkal! Ale nikdy jsi mi neřekl, jak těžké to bude!» otočil se na patě a práskl dveřmi.
Zůstal jsem stát v kuchyni sám, obklopen tichým šumem ledničky a tikáním hodin. Moje žena Jana přišla z obýváku a položila mi ruku na rameno. «Měl bys mu dát šanci,» řekla tiše.
«Dávám mu šanci,» odpověděl jsem unaveně. «Ale nemůžu ho nechat myslet si, že mu svět něco dluží.»
Jana si povzdechla a posadila se ke stolu. «Víš, že ho miluješ. A on to ví taky. Ale někdy je těžké vidět to přes všechny ty hádky.»
Přikývl jsem a sedl si naproti ní. «Vím to,» řekl jsem tiše. «Ale jak ho mám naučit zodpovědnosti, když pořád čeká, že mu všechno spadne do klína?»
Jana se zamyslela a pak řekla: «Možná bychom měli začít tím, že mu ukážeme, jak jsme sami bojovali za to, co máme. Možná nevidí všechny ty oběti, které jsme museli přinést.»
Vzpomněl jsem si na naše začátky. Jak jsme se s Janou potkali na vysoké škole a jak jsme snili o tom, že si jednou pořídíme vlastní dům a založíme rodinu. Jak jsme pracovali dlouhé hodiny, abychom si mohli dovolit malý byt a později větší dům na okraji města.
«Máš pravdu,» přiznal jsem nakonec. «Možná jsme mu nedali dost příkladů toho, jak těžké to může být.»
Jana se usmála a stiskla mi ruku. «Ještě není pozdě to změnit,» řekla povzbudivě.
Následující den jsem se rozhodl promluvit si s Petrem znovu. Našel jsem ho v jeho pokoji, jak sedí u počítače a poslouchá hudbu.
«Petře,» začal jsem opatrně, «můžeme si promluvit?»
Zvedl oči od obrazovky a přikývl.
«Chci ti říct něco o tom, jak jsme s mámou začínali,» pokračoval jsem a posadil se vedle něj na postel.
Vyprávěl jsem mu o našich začátcích, o tom, jak jsme museli šetřit každou korunu a jak jsme se snažili vybudovat něco z ničeho. Petr poslouchal pozorněji, než jsem čekal.
«Nikdy jsme neměli nic zadarmo,» řekl jsem nakonec. «A to je důvod, proč ti teď nemůžu dát peníze jen tak. Chci, abys pochopil hodnotu práce a zodpovědnosti.»
Petr mlčel dlouho po tom, co jsem domluvil. Nakonec řekl: «Já vím, tati. Jen je to někdy těžké vidět věci z tvého pohledu.»
Usmál jsem se na něj a cítil úlevu. «To chápu,» odpověděl jsem jemně. «Ale vždycky tu budu pro tebe, abych ti pomohl najít cestu.»
Petr přikývl a já věděl, že jsme udělali krok správným směrem.
Když jsem odcházel z jeho pokoje, přemýšlel jsem o tom všem. Jak můžeme jako rodiče najít rovnováhu mezi tím být oporou svým dětem a zároveň je učit samostatnosti? Je možné být dobrým rodičem bez toho, abychom jim dali všechno na stříbrném podnose?