Když Jana Odjela, Petr Věděl, Že Musí Něco Změnit

«Jano, prosím, neodjížděj!» křičel jsem zoufale, zatímco jsem sledoval, jak se dveře auta zavírají a motor začíná vrčet. Jana se na mě podívala s očima plnýma slz, ale její rozhodnutí bylo pevné. «Petr, nemůžu dál čekat. Potřebujeme změnu, a pokud to neuděláme teď, nikdy to neuděláme,» řekla a její hlas se třásl emocemi.

Stál jsem tam na kraji silnice, zatímco auto mizelo v dálce, a cítil jsem se bezmocný. Naše malá dcera Eliška byla doma s babičkou, netušíc, že její matka právě odjíždí do Prahy hledat lepší život pro nás všechny. Věděl jsem, že Jana má pravdu. Naše malé město na Moravě nám nemohlo nabídnout to, co jsme potřebovali. Práce bylo málo a peníze ještě méně.

Když jsem se vrátil domů, Eliška mě přivítala s úsměvem a otázkou: «Kde je maminka?» Snažil jsem se udržet klidný výraz a odpověděl: «Maminka musela na chvíli odjet, ale brzy se vrátí.» V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím něco udělat. Nemohl jsem nechat Janu samotnou v Praze bojovat za naši budoucnost.

Večer jsem seděl u stolu s rodiči a snažil se vysvětlit svou situaci. «Tati, mami, musím jít za Janou do Prahy. Nemůžu ji nechat samotnou,» řekl jsem rozhodně. Otec si povzdechl a matka se na mě podívala s obavami. «Ale co Eliška? Jak to zvládnete?» ptala se matka.

«Eliška půjde se mnou. Najdu práci a byt v Praze. Musíme to zkusit,» odpověděl jsem pevně. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale nemohl jsem zůstat stát na místě a sledovat, jak se naše rodina rozpadá.

Následující dny byly plné příprav. Balil jsem naše věci a snažil se najít práci v Praze ještě předtím, než tam dorazíme. Jana mi volala každý večer a povzbuzovala mě. «Petr, věřím ti. Společně to zvládneme,» říkala mi do telefonu.

Konečně nastal den odjezdu. S těžkým srdcem jsem se rozloučil s rodiči a naložil Elišku do auta. «Tati, jedeme za maminkou?» ptala se nadšeně. Přikývl jsem a usmál se na ni ve zpětném zrcátku.

Cesta do Prahy byla dlouhá a plná myšlenek na to, co nás čeká. Když jsme konečně dorazili, Jana nás přivítala s otevřenou náručí. Bylo to jako znovuzrození. Věděli jsme, že začínáme novou kapitolu našeho života.

První týdny byly náročné. Hledání práce nebylo snadné a peníze rychle mizely. Ale každý večer jsme seděli spolu u stolu a plánovali naši budoucnost. Eliška začala chodit do školky a rychle si zvykla na nové prostředí.

Jednoho dne, když jsem seděl v parku a sledoval Elišku, jak si hraje s ostatními dětmi, uvědomil jsem si, že jsme udělali správné rozhodnutí. Naše rodina byla opět pohromadě a měli jsme šanci na lepší život.

Ale stále mě trápila otázka: Co kdybychom zůstali? Co kdybychom nikdy neodjeli? Bylo by všechno jinak? Možná nikdy nebudu znát odpověď, ale jedno vím jistě – láska k rodině mě přiměla k tomu největšímu kroku v mém životě.