Když matčina láska dusí: Příběh o záchraně sestry z vlastního domova

„Proč jsi zase nechala ty hrnky ve dřezu, Kláro? Kolikrát ti mám říkat, že tady nejsi na koleji!“ Matčin hlas se nesl celým domem a já, přestože jsem byla jen na návštěvě, cítila, jak se mi stáhne žaludek. Klára, moje mladší sestra, stála v kuchyni s očima sklopenýma k zemi. Její manžel Petr seděl v obýváku a tvářil se, že neexistuje.

„Mami, já jsem je chtěla umýt hned po snídani,“ pípla Klára.

„To říkáš pokaždé! Tady se musí udržovat pořádek, jinak to tu bude vypadat jako u cikánů!“ pokračovala máma a já viděla, jak se Kláře třesou ruce.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se dýchat. Vždycky jsem byla ta starší, ta rozumnější, která odešla z domu první. Máma mě nikdy tolik neřešila – možná proto, že jsem jí nedala šanci. Ale po smrti babičky zůstala sama v našem čtyřpokojovém bytě na sídlišti v Brně-Líšni. A když jí bylo nejhůř, nabídla Kláře a Petrovi, že u ní můžou bydlet. Bylo to prý jen na pár měsíců, než si najdou něco vlastního.

Jenže už to byly dva roky. Dva roky dusivé péče, výčitek a neustálého dohledu. Máma jim vařila, prala, uklízela – ale zároveň jim nedala vydechnout. Každý jejich krok komentovala, každý jejich neúspěch jim připomínala. Petr začal chodit domů později a později. Klára se uzavřela do sebe.

Jednou večer mi Klára volala. „Lucko, já už to nevydržím. Máma mi dneska vyhodila oblečení z okna, protože jsem ho prý špatně složila do skříně.“ Její hlas byl zlomený.

„Kláro, proč prostě neodejdete?“ zeptala jsem se zoufale.

„Nemáme kam. Petr přišel o práci a já mám jen poloviční úvazek v knihovně. Máma nám aspoň platí jídlo a energie…“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc je naše rodina rozbitá. Máma nikdy neuměla být sama – a teď svou lásku dusila ty nejbližší.

Začala jsem jezdit častěji. Snažila jsem se s mámou mluvit – jednou večer jsme seděly u vína a já jí řekla: „Mami, Klára není dítě. Musíš jí dát prostor.“

Máma se rozplakala. „Já vím, Lucko… Ale když jste odešly obě, měla jsem pocit, že už nikoho nemám. Když je tu Klára s Petrem, aspoň nejsem sama.“

„Ale tímhle je ztrácíš,“ řekla jsem tiše.

Jenže máma nedokázala přestat. Druhý den ráno už zase křičela kvůli drobnostem: „Petře! Proč jsi nechal boty na chodbě? Tady nejsme ve chlívě!“ Petr jen mlčky prošel kolem ní a zabouchl za sebou dveře.

Jednoho dne jsem přijela neohlášeně a našla Kláru sedět na posteli s kufrem v ruce.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Asi na nádraží. Už to fakt nedávám.“

Objala jsem ji a rozhodla se jednat. Zavolala jsem kamarádce Janě, která měla malý byt v centru a byla zrovna na dovolené: „Jani, prosím tě, mohla by u tebe Klára s Petrem pár týdnů přespat? Zaplatíme ti nájem.“

Jana souhlasila. Večer jsme s Petrem naložili věci do auta a odjeli. Máma stála v okně a brečela.

Následující týdny byly těžké pro všechny. Máma mi volala každý den: „Lucko, proč jsi mi to udělala? Já už nikoho nemám!“ Klára byla poprvé po dlouhé době klidná – i když bydleli v malém bytě bez balkonu a s hlučnými sousedy.

Jednou jsme seděli s Klárou na lavičce v Lužánkách a ona řekla: „Víš, já mámu chápu… Ale už bych tam nikdy nešla zpátky.“

Petr si našel práci ve skladu a začali si hledat vlastní podnájem. Máma se pomalu smiřovala s tím, že je sama – začala chodit na kurzy keramiky a do klubu seniorů.

Náš vztah s mámou je pořád napjatý. Občas mám pocit viny – jestli jsem ji nenechala samotnou moc brzy? Nebo jestli jsem měla zasáhnout dřív?

Někdy večer přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a svobodou? A kolik bolesti jsme ochotni snést jen proto, abychom nikoho neztratili?