Miluji svého dědu, ale babička není hodná: Vnuččina zpověď

„Babičko, proč se nikdy neusměješ?“ vyhrkla jsem to na ni jedno sychravé ráno, kdy déšť bubnoval na okno jako netrpělivé prsty. Seděla u stolu v květované zástěře, ruce zapletené jedna do druhé, oči zapíchnuté do hrnku černé kávy. „Usmívat se není vždycky snadné, děvče,“ zasyčela a její hlas byl ostřejší než okurky, co zavařovala na podzim. Táta mi vždycky říkal, že babička to má těžké a je potřeba k ní být laskavý. Jenže když jsem přijela na prázdniny a ona mě každé ráno budila slovy: „Tak vstávej, lenocho, a dělej něco pořádného,“ srdce mi ztuhlo ledem.

Nechápala jsem to. Děda Josef se smál, jak jen to šlo. Vyprávěl mi pohádky, vodil mě do lesa na houby, večer mě ukládal do postele a šeptal: „Jsi moje sluníčko, nikdy se neboj, babička tě má taky ráda, jen to neumí ukázat.“ Věřila jsem mu, protože každé dítě věří svým dětem a těm, co je objímají, když se bojí bouřky. Jenže proč se babička tak často zlobí, proč mě nikdy neobejme, proč si večer povídá sama se sebou a neodpovídá na mé otázky?

Jeden z těch večerů, co šeptala do tmy svým zvýšeným hlasem, jsem poslouchala za dveřmi. „Všichni se tu jen flákají, nikdo mi nepomáhá,“ brblala, možná o dědovi, možná o mně, možná o mámě, která vždycky říkala, že má babičku ráda. Děda ji tiše hladil po rameni, ale jeho pohled byl plný mlhavého smutku, který jsem nikdy předtím neviděla.

Přišlo to v únoru, když jsem tam byla týden sama – máma byla v nemocnici, táta v práci a já měla kašel. Ležela jsem u dědy a babička přišla s miskou polévky. „Jestli to nebudeš jíst, nemoc tě polapí forever…,“ zanadávala. Cítila jsem, jak mě pálí slzy, a poděkovala nejistým hlasem. Děda mezitím sedl po mém boku a pošeptal: „Babička je ráda, že tu jsi, ale nikdy neuměla slova jako my. Když byla malá, vše bylo jen ticho a práce. Hodně plakala, ale nebylo kdo by ji objal.“

Pak jsem je pozorovala, jak spolu tiše sedí – děda jí držel ruku, ona stiskla prsty se staženou tváří. Večer se ozvalo bouchání dveří. Máma přijela domů, unavená a vyčerpaná. Přiběhla ke mně, pohladila mě po čele a políbila. V noci jsem slyšela, jak se s babičkou hádají v kuchyni.

„Proč jsi na Emu tak tvrdá?“ ptala se máma ostře. „Všichni přece víme, že to dítě potřebuje lásku, ne příkazy a křik!“

„Láska?“ Babička se zasmála tak divně, až jsem se zachvěla. „Víš, kolik jsem ji dostala já? Vojta – můj otec – nás mlátil, maminka chodila do pole a večer nic, ani slovo, ani objetí. Neumím být jiná! Co chcete, abych hrála divadlo?“

Mlčely obě. Až máma potichu řekla: „Stačilo by jen trochu… Jen pohladit, nebo říct, že tě máš rád…“

Nad ránem jsem poprosila dědu, jestli by mi mohl něco o babičce vyprávět, protože jí nerozumím. „Ema, víš, některé jizvy na duši jsou hluboké. Tvá babička si nikdy nedovolila být měkká. Nebylo by jí to dovoleno. Ale pamatuj, někdy lidé milují po svém, i když to bolí.“

V ten den jsem se rozhodla napsat babičce dopis. „Babičko, chci Tě mít ráda. Můžeme spolu zkusit něco jinak? Třeba upéct bábovku nebo se jen spolu dívat na televizi? Stačí, když budeš chvíli se mnou – to mi stačí. Ema.“

Nechala jsem dopis na jejím polštáři. Druhý den ráno seděla v kuchyni, oči zarudlé, tváře mokré od slz. „Pojď sem, děvče…“ řekla a otevřela náruč. Bylo to traplivé, nešikovné, ale stalo se. Když mě objímala, její ruce byly suché a chvějící se, ale něco mi pošeptala: „Není to lehké, ale pokusím se.“

Když jsem odjížděla domů, seděla babička s dědou na lavičce, drželi se za ruce a dívali se za mizejícím vlakem.

Teď sedím doma a přemýšlím, kolik lidí žije v jednom domě a vůbec si nerozumí, protože sotva umí říct, co cítí. Co když i vaši blízcí čekají jen na jedno krátké objetí nebo naději, že jim rozumíte? Proč je pro někoho vřelost tak těžká a jde ji naučit, když jste celý život přísní? Co myslíte vy?