Když se harmonie změnila v rozkol: Moje nová žena a můj syn z předchozího manželství

„Matěji, už zase jsi zapomněl uklidit boty! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ Lenčin hlas se nesl chodbou našeho bytu na pražském sídlišti jako ostrý šíp. Stál jsem v kuchyni, ruce zabořené do dřezu plného nádobí, a slyšel, jak se můj desetiletý syn snaží něco zamumlat na svou obranu. V tu chvíli jsem měl chuť všechno pustit a běžet za ním, ale věděl jsem, že by to Lenku jen rozčílilo ještě víc.

Když jsem Lenku poznal, byl jsem už dva roky rozvedený. Moje první manželství s Janou skončilo bolestivě, ale zůstali jsme kvůli Matějovi v kontaktu. Když jsem Lenku poprvé pozval na kávu, řekl jsem jí hned: „Mám syna. Je pro mě vším.“ Usmála se a odpověděla: „Já mám Terezku. Myslím, že bychom mohli být krásná rodina.“

První měsíce byly jako z pohádky. Děti si spolu hrály, chodili jsme na výlety do Prokopského údolí, večer jsme společně vařili a smáli se. Ale pak přišly první praskliny. Lenka začala být na Matěje přísnější než na svou Terezu. „Terezo, pojď si dát čokoládu,“ volala na svou dceru, zatímco Matějovi řekla: „Ty už jsi měl sladké dost.“

Jednou večer, když děti spaly, jsem se jí opatrně zeptal: „Nemyslíš, že bys měla být na Matěje trochu mírnější?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „Kdybys ho víc vychovával ty, nemusela bych to dělat já.“ Ta slova mě bodla do srdce.

Začal jsem si všímat, že Matěj je doma čím dál tišší. Dřív mi vyprávěl o škole, o tom, co ho baví. Teď sedával v koutě a kreslil si. Když jsem se ho ptal, co ho trápí, jen pokrčil rameny: „Nic, tati.“

Jednoho dne mi volala Jana. „Matěj je poslední dobou smutný, když je u mě. Co se u vás děje?“ Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem ji zatěžovat našimi problémy.

Napětí mezi Lenkou a Matějem rostlo. Každý den byl důvod k hádce – špatně uklizený pokoj, zapomenutý úkol, rozlitý čaj. Tereza mezitím mohla cokoli a Lenka ji za to chválila.

Jednoho sobotního rána jsem slyšel pláč z dětského pokoje. Vešel jsem dovnitř a našel Matěje schouleného pod peřinou. „Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše. „Lenka mi řekla, že tu nejsem doma,“ vzlykal. V tu chvíli mi došlo, že musím něco udělat.

Večer jsem si sedl s Lenkou ke stolu. „Takhle to dál nejde,“ začal jsem. „Matěj je tu nešťastný. Musíme najít způsob, jak spolu vycházet.“ Lenka jen pokrčila rameny: „Já se snažím. Ale on mě nerespektuje.“

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Psycholožka nám vysvětlila, jak je pro děti důležité cítit se přijímané a milované. Lenka slíbila, že se bude snažit.

Ale změna nepřišla. Po několika týdnech se situace ještě zhoršila. Jednoho dne přišel Matěj domů s poznámkou ze školy – poprvé v životě. Lenka na něj začala křičet: „Jsi ostuda! Kvůli tobě mám ostudu i já!“

To už jsem nevydržel. „Dost! Takhle s mým synem mluvit nebudeš!“ zakřičel jsem poprvé v životě na Lenku. Děti stály ve dveřích a dívaly se na nás s hrůzou v očích.

Ten večer jsme s Matějem seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Tati, proč mě Lenka nemá ráda?“ zeptal se tiše. Objímal jsem ho a nevěděl, co odpovědět.

Začal jsem přemýšlet o rozvodu. Miloval jsem Lenku, ale nemohl jsem obětovat štěstí svého syna.

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Co kdyby Matěj byl teď nějaký čas víc u mě?“ Souhlasil jsem – pro jeho dobro.

Byt bez Matěje byl prázdný a tichý. Tereza si hrála sama, Lenka byla zamračená. Po týdnu mi Matěj volal: „Tati, můžu domů?“ Srdce mi pukalo.

Nakonec jsme s Lenkou dospěli k rozhodnutí – musíme žít každý zvlášť. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděl jsem, že pro Matěje je to správné.

Teď žijeme s Matějem sami v menším bytě na Žižkově. Je zase veselý a rád si povídá o škole i kamarádech.

Někdy si říkám – mohl jsem udělat něco jinak? Je možné skloubit nové vztahy a staré závazky bez bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?