Když peníze rozdělí srdce: Příběh o rozděleném rozpočtu a zlomené důvěře

„To si děláš srandu, Jano? Ty jsi byla sama v Karlových Varech na wellness víkendu a mně jsi o tom ani neřekla?“ vyhrkl jsem, když jsem v její kabelce našel účtenku z hotelu Pupp. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi vířily otázky. Jana se na mě podívala s ledovým klidem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla.

„Tomáši, to byly moje peníze. Pořád jsme si říkali, že každý máme svůj účet a svoje výdaje. Já jsem si šetřila na něco hezkého pro sebe,“ odpověděla a ani se neobtěžovala zvednout oči od telefonu. V tu chvíli jsem měl pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď, kterou jsme si sami postavili.

Začalo to před dvěma lety, když jsme se po svatbě nastěhovali do našeho malého bytu v Nuslích. Byli jsme plní ideálů a plánů. Jana přišla s nápadem, že bychom mohli mít oddělené finance – prý to viděla v nějaké americké reality show a líbilo se jí, jak jsou tam páry svobodné a nezávislé. Nechtěl jsem být za staromódního bručouna, tak jsem souhlasil. Rozdělili jsme si nájem, energie i nákupy přesně napůl. Zbytek peněz byl každého věc.

První měsíce to fungovalo skvěle. Jana si kupovala drahé krémy a já si pořídil nové kolo. Smáli jsme se tomu, jak jsme moderní pár. Ale časem se něco změnilo. Přestali jsme spolu mluvit o snech a začali jsme počítat, kdo co zaplatil. Každý měsíc jsme seděli u stolu s kalkulačkou a hádali se o každou korunu – kdo koupil toaletní papír, kdo platil internet, kdo přinesl domů víno.

Jednou jsem přišel domů a v lednici byla jen Jana oblíbená sójová pomazánka. „Proč jsi nekoupila i moje šunkové?“ zeptal jsem se. „To není moje starost, Tomáši. Každý si kupuje svoje,“ odpověděla bez mrknutí oka. V tu chvíli mi došlo, že už nejsme tým.

Nejhorší bylo, když jsem onemocněl chřipkou a ležel týden doma s horečkou. Jana mi přinesla čaj a řekla: „Máš v peněžence stovku? Potřebuju ji na nákup.“ Bylo mi mizerně, ale ještě hůř mi bylo z toho, jak jsme se k sobě začali chovat.

A pak přišla ta účtenka z Puppu. Jana si dopřála luxusní víkend bez jediného slova. Prý měla právo utratit svoje peníze za cokoliv – i když to znamenalo odjet beze mě. Cítil jsem se podvedený a zbytečný.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. „Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mě nevzala s sebou?“ ptal jsem se zoufale. „Protože jsem chtěla být sama! A protože už mě nebaví pořád řešit, jestli mám na něco právo nebo ne,“ křičela na mě Jana.

Naše manželství se změnilo v účetní knihu plnou dluhů a výčitek. Přestali jsme spolu večeřet, každý si vařil zvlášť. Když jsem navrhl společný víkend na Šumavě, řekla jen: „Nemám na to v rozpočtu.“

Jednou večer jsem seděl u stolu a díval se na naši svatební fotku. Byli jsme tam šťastní, objímali jsme se pod rozkvetlou třešní v zahradě mých rodičů v Kolíně. Tehdy nám stačilo být spolu. Teď jsme byli dva cizinci pod jednou střechou.

Začal jsem přemýšlet, kde se to pokazilo. Bylo to tím, že jsme chtěli být příliš nezávislí? Nebo jsme prostě přestali chtít sdílet život? Když jsem o tom mluvil s kamarádem Petrem v hospodě U Fleků, jen pokrčil rameny: „Hele, dneska je to normální. Každý si chrání svoje.“ Ale já jsem nechtěl žít jako spolubydlící.

Jednoho dne jsem přišel domů a Jana balila kufr. „Odjíždím na pár dní k mámě do Brna,“ řekla bez emocí. „Potřebuju si to všechno promyslet.“

Zůstal jsem stát uprostřed prázdného bytu a poprvé za dlouhou dobu jsem brečel. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, co jsme ztratili.

Dnes už nevím, jestli má smysl bojovat za vztah, kde je důležitější účet než objetí. Možná jsme jen podlehli iluzi svobody a zapomněli na to nejdůležitější – že láska není o dělení účtů.

Co myslíte vy? Dá se důvěra znovu vybudovat, když ji jednou ztratíte kvůli něčemu tak přízemnímu? Nebo je lepší začít znovu – tentokrát s někým, kdo věří víc ve společné než oddělené?