Odmítám žít život, který mě ničí: Příběh Jany Novotné

„Petře! Pomoz mi s těma taškama, prosím!“ volám už potřetí do obýváku, kde můj manžel sedí zabořený v gauči a hypnotizuje obrazovku s fotbalem. Žádná odpověď. Vzdychnu, zvednu těžké nákupy z podlahy a vleču je do kuchyně. V hlavě mi hučí. Dneska byl v práci zase šílený den – šéfová na mě křičela kvůli chybě v tabulce, kolegyně se mi vysmívala za můj svetr z loňské kolekce a já jsem si celou cestu domů v tramvaji říkala, jestli tohle má být opravdu můj život.

Když pokládám poslední tašku na linku, cítím, jak mi tečou slzy po tváři. Snažím se je rychle setřít, aby si toho děti nevšimly. Ale dcera Anička už stojí ve dveřích a tiše mě pozoruje. „Mami, jsi v pořádku?“ ptá se opatrně. Usměju se na ni, i když vím, že ten úsměv je falešný. „Jasně, zlatíčko. Jen jsem unavená.“

Večer sedím u stolu s Petrem. On mlčky jí večeři, já se snažím najít odvahu začít rozhovor. „Petře, já už takhle nemůžu dál,“ začnu tiše. Zvedne oči od talíře a zamračí se. „Co zas je?“

„Nenávidím tu práci. Každý den je to horší. Připadám si tam jako nula. A když přijdu domů, mám pocit, že tu nejsem vůbec vidět.“

Petr odloží vidličku a povzdechne si: „Jano, všichni máme nějakou práci. Není to o tom, jestli tě baví nebo ne. Důležité je, že máme na složenky.“

„Ale já nechci jen platit složenky! Chci žít! Chci dělat něco, co má smysl!“ vyhrknu zoufale.

Petr jen zavrtí hlavou: „To jsou ženský řeči. Kdybys byla chlap, tak bys věděla, že práce prostě bolí.“

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o svém životě – o tom, jak jsem kdysi chtěla být učitelkou výtvarné výchovy, jak jsem milovala malování a snila o tom, že povedu dětský kroužek. Ale místo toho sedím už deset let v kanceláři účetní firmy a počítám faktury pro lidi, kterým na mně vůbec nezáleží.

Ráno vstávám dřív než ostatní. Sedím u kuchyňského stolu s hrnkem kávy a poprvé po letech otevírám svůj starý skicák. Kreslím Aničku, jak spí – její klidný obličej mi připomíná, proč musím něco změnit.

V práci jsem ten den jako tělo bez duše. Když mi šéfová opět vyčte maličkost, cítím, jak ve mně něco praská. Po obědě jdu na záchod a tam se rozpláču do dlaní. V hlavě mi zní Petrova slova: „Práce prostě bolí.“ Ale proč by měla? Proč bych měla každý den trpět?

Večer doma oznámím Petrovi: „Dala jsem výpověď.“

Ztuhne: „Ty ses zbláznila? Z čeho budeme žít?“

„Najdu si něco jiného. Něco, co mě bude bavit. Třeba budu učit děti malovat.“

„To není práce! To je koníček! Máš rodinu!“ křičí na mě.

Děti stojí ve dveřích a dívají se na nás vyděšeně. Anička se rozpláče a běží do pokoje.

Ten večer spíme každý jinde. Petr mi ráno řekne jen: „Doufám, že víš, co děláš.“

Začínám hledat možnosti – volám do domu dětí a mládeže v našem městě a ptám se na volná místa pro lektory výtvarných kroužků. Paní na druhém konci je milá: „Zrovna hledáme někoho na keramiku a malbu pro menší děti.“ Domluvíme si schůzku.

Petr se mnou nemluví skoro týden. Doma je dusno. Děti jsou zmatené – Anička mi říká: „Mami, proč jsi smutná?“ Snažím se jí vysvětlit, že někdy musí člověk udělat těžké rozhodnutí, aby byl šťastný.

Na pohovoru v domě dětí jsem nervózní jako nikdy předtím. Ukazuju své obrázky a povídám o tom, jak bych chtěla děti naučit radosti z tvoření. Paní vedoucí se usměje: „Myslím, že jste přesně ten typ člověka, kterého tu potřebujeme.“

Když přijdu domů s dobrou zprávou, Petr jen pokrčí rameny: „Tak snad tě to uživí.“

První hodina s dětmi je nádherná – vidím v jejich očích nadšení a radost z barev a hlíny. Po dlouhé době mám pocit, že dělám něco smysluplného.

Ale doma to není jednoduché – Petr je pořád odtažitý a často mi vyčítá peníze: „Zase jsi koupila drahé barvy? To si myslíš, že jsme milionáři?“

Jednou večer sedím s Aničkou u stolu a ona mi šeptne: „Mami, já jsem ráda, že jsi teď šťastná.“ V tu chvíli vím, že jsem udělala správně.

Někdy mám strach – co když to nezvládnu? Co když Petr odejde? Ale pak si vzpomenu na ty roky v kanceláři a na ten pocit prázdnoty.

Možná jsem rozbila naši rodinu. Možná budu muset začít znovu. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj život.

A tak se ptám sama sebe i vás: Má cenu obětovat vlastní štěstí kvůli jistotě? Nebo je lepší riskovat a jít za tím, co nás opravdu naplňuje?