Tenkrát na Šumavě: Když rodina rozděluje místo aby spojovala

„Dobře víš, že jsi babičce nikdy nevolala, Kláro!“ Znělo mi v uších, zatímco jsem se dívala na praskající dřevo v krbu naší chalupy v Srní. Moje sestra Aneta stála naproti mně, ruce v bok, oči plné výčitek. Do místnosti vtrhla zima z chodby, když bouchnul dveřmi její přítel Pavel. „Nechte toho! Vždyť je to jen dům!“ řekl úzkostlivě, ale ani jeden z nás to nebral vážně. V tu chvíli nebyl dům jen dům. Byla to babiččina památka, dětství v divokých lesích Šumavy, smích s tátou, když jsme na plotě stavěly domečky pro ježky.

Poslední čtyři měsíce byly plné slz. Babičku jsme ztratili v únoru. Seděly jsme spolu na pohřbu, držely se za ruce, obě jsme brečely do kapesníčků se stejným monogramem vyrývaným její tenkou rukou. Ale už v kostele jsem cítila, jak mezi námi klíčí cosi temného. Měla to být sounáležitost, ale klíčilo mezi námi jedovaté semínko – dědictví. Když jsme s právníkem otevřeli závěť, nápis „chalupu na Šumavě přenechávám oběma v rovném dílu“ jako by nás okamžitě rozsekl na půl.

Zpočátku jsme se snažily domluvit. „Uděláme z ní pension, bude nás to sbližovat, budeme už vždycky mít kam utéct z Prahy,“ plánovala Aneta z nadšení, jako když hráváme schovávanou. Já ale přes týden neměla čas a ve skutečnosti jsem si chalupu představovala jen jako svůj osobní azyl před rozpadlým manželstvím. Jednou v pátek večer, moje děti usnuly na gauči, Aneta polohlasně pronesla: „Závidíš mi můj život, viď?“ Schválně jsem mlčela, tušila, že právě tohle spustí lavinu. „To nechápeš, Kláro – nakonec mě tu necháš samotnou. Vždycky to tak bylo! Jenže tentokrát už ne!“

Začaly hádky. Pral se o nás každý kout chalupy. „Tady byl kdysi dědečkův psací stůl, ale tys ho rozbila, když jsi chtěla být spisovatelka!“ připomněla mi jedno deštivé odpoledne, když jsme sklízely starý nábytek. „Aspoň jsem měla sny, ne jako ty, Aneto,“ vmetla jsem jí zpět a v tu chvíli jsem svou jedinou sestru upřímně nenáviděla.

Rodiče to pozorovali s narůstající bezmocí. Máma se nás snažila smiřovat, pekla koláče, volala si s námi zvlášť a pak si povzdechla: „Kdyby babička viděla, čím si procházíte, otočila by se v hrobě.“ Ale to už spor běžel naplno. Kamarádka Petra mi na víně kladla ruku na rameno. „Víš, Kláro, o dědictví jsem se taky pohádala s bráchou. Pak jsme tři roky nemluvili. Chceš to tak?“ Nechtěla jsem. Jenže každá SMSka od Anety byla řezná rána, každý její výčitek bodl jako trn z růže, kterou mi kdysi přinesla k osmnáctinám.

Chalupa začala chátrat. Vymlouvaly jsme se navzájem, kdo kdy přijede vymalovat, posekat, vyčistit okapy. Jednou jsem přijela na Velikonoce a ve sklepě našla plíseň, v krabici s poháry vyrůstaly houby. Místnost, kde jsme kdysi s babičkou pletly svetry, mi připadala cizí. „Tohle už nejsme my,“ řekla jsem potichu do nasákavého ticha. Večer jsem volala mámě a poprvé v životě jí řekla, že se v noci budím a cítím jen samotu – a taky vztek, že mě sestra okrádá o všechno krásné, co nám babička nechala.

Oprášit minulost bylo těžší než vymést komín. Minulé léto byla poslední kapka. Aneta spoléhající na to, že přijedu, tentokrát pečlivě nesekala zahradu. Tráva šla až po pas, hadi v tůňce, starý pes Bonifác se na nás díval očima, které znaly všechny hádky. „Kláro, už dost,“ řekla, „prodáme ji. Peníze si rozdělíme napůl, a každá si půjdeme po svém.“

Prošla jsem se chalupou naposledy, dotýkala se okenních parapetů, svítila baterkou do koutu, kde babička držela tajné sklenice s naloženými hříbky. Měla pravdu. S chalupou jsme už nedokázaly zachránit ani vzpomínky, ani rodinu. Pohádaly jsme se ještě rázněji, tentokrát bez slov, jen očima. Dva týdny nato byla chalupa prodaná pražskému podnikateli, co potřeboval horský servis pro hosty z Německa.

Teď sedím v panelákové kuchyni na Smíchově, kolem mě kaštanům žloutne listí, děti spí a já koukám na uplakané pavučiny na lustru. Anetu jsem neviděla půl roku. Je zvláštní, že jsme přišly o dům, ale hlavně – přišly jsme o sebe. Nedokážu se tomu ubránit. Opravdu všechno špatné začíná tím, že člověk začne počítat majetek namísto lásky?

Kéž bychom mohly vrátit čas… Vy byste vyměnili všechno dědictví jen za chvíle rodinné pohody? Nebo existuje cesta zpět i po tomhle?