Síla víry: Jak jsem bojovala s rakovinou po boku svého muže Karla

„Aleno, pojď už! Máš první dávku chemoterapie za půl hodiny,“ ozývá se táta naléhavě přes tiché předsíni našeho bytu ve Strašnicích. Držím se madla v koupelně a v zrcadle nevěřícně sleduju, jak mi slzy trhají make-up naposledy nanesený na zdravé tváře. Je mi šestatřicet a mám dojem, že se vše kolem mě v jednom momentě rozpadlo.

Nikdy bych nečekala, že ten nález, co mi v červnu našli v levém prsu, bude zhoubný. Od té doby běžím nekonečným maratonem bílých chodeb, plakajících pacientů a nečekaných setkání s vlastní úzkostí. Karel, můj manžel už patnáct let, vydržel všechny mé výbuchy, mlčení i zvláštní otázky – kolik času spolu ještě máme? Miluje mě dost na to, aby mě držel za ruku, když budu slábnout a ztrácet vlasy?

Můj první den na onkologii ve Vinohradech. Hned v čekárně sedí ženy bez šátků, s tmavými kruhy pod očima. Mám pocti, že mi zvoní v uších, když sestra Veronika povolává další jméno. „Paní Vodičková!“ Zvednu se, podlamují se mi kolena a držím se Karla, jak kdyby mě měl zachránit. Jako vždycky.

Lehnout si na postel, dívat se do bíle vymalovaného stropu. Opatrně natáhnu ruku po modlitební knížce, která je už z dětství mým talismanem. Mám chuť utéct, ale vím, že nemůžu. Už ani nevím, kde beru sílu k modlitbě. Ale když cítím, jak mi začíná pálit ruka po prvním vpichu, šeptám v duchu: „Pane, dej mi dnes sílu. Pokračovat.“

Po první dávce je mi zle jako nikdy. Během cesty domů mlčím. Karel říká: „Lásko, společně to zvládneme, nemáš čeho se bát.“ Pohrdám vlastní slabostí: „Já vím, ale co když to nezvládnu?“ Karel stiskne moji ruku: „Jsi silnější, než si myslíš.“

Každodenní drobné rituály nabývají jiný význam. Koupel, čerstvá snídaně, pusa na čelo. Ráno spolu sedíme u stolu, Karel čte zprávy z mobilu, já mlčky čtu modlitbu v knížce a hladím si místo na hlavě, kde už začínají padat vlasy. Děti, Klárka a Honzík, si té změny všimnou příliš brzy. Klárka se ptá: „Maminko, proč jsi nemocná?“ Zadržuju slzy: „Někdy se prostě stane, že člověk musí být na chvíli hrdina.“

První krize přišla, když jsem si náhodou sáhla na polštář a zůstala mi v dlani pramínek vlasů. „Karlo, přísahals mi, že mě budeš milovat v dobrém i zlém, i když budu ošklivá…“ snažím se to říct v žertu, ale chci slyšet jeho odpověď. On neodpoví, jen položí svoji velkou dlaň na mou tvář. Tehdy jsem na chvíli věděla, že nejsem sama.

Začala jsem se modlit pravidelněji. Někdy hlasitě v obýváku, někdy v kuchyni, často těsně před spaním, když ticho bytu děsí. Karlova máma, paní Vodičková, mi psala: „Alenko, Bůh Tě neopustí.“ V těch slovech nacházím úlevu. Proč právě já, proč ne někdo jiný? Nedozvím se to, ale zkusím prostě důvěřovat.

Ne všechny dny byly stejné. Jeden týden jsem proležela s horečkami, neschopná se zvednout z postele. Karel vařil polévky, děti si četly samy pohádky. Cítila jsem se provinile, že jsem jim nemohla být mámou, jakou by potřebovaly. Děti však jednou večer vlezly ke mně do postele a Honzík šeptal: „Neboj, maminko, usnu s tebou, ať se ti zdá něco hezkýho.“

V jednom z těch dnů nejistoty mi zavolala kamarádka Monika, sama přežila před pár lety leukémii: „Víš, co mě drželo nad vodou? Víra, že to má nějaký smysl, a lidi kolem. Tak až budeš chtít řvát, klidně mi zavolej.“ Díky ní jsem pochopila, že uzdravování nevychází jen z léků. Důležité je, kdo s vámi stojí, kdo vás drží a kdo za vás šeptá slova podpory, když už ani vy sami nemůžete.

Během druhého cyklu jsem zažila první skutečnou hádku s Karlem. „Přines mi prosím ten hrnek od babičky, víš, ten s tulipánem!“ vyprsknu na něj zbytečně ostře. Karel položí konvici na stůl prudce: „Nemůžeš na mě být pořád jen protivná! Snažím se dělat, co můžu.“ Mlčím. Ale vím, že tahle nemoc testuje nejen mě, ale i nás. Večer sedíme na gauči, mlčky. Nakonec Karel zašeptá: „Já se bojím, že tě ztratím, Aleno.“ Natáhnu k němu ruku. „Neztratíš. Já se vrátím… pokud zůstaneš se mnou.“

Slabé dny střídají ty, kdy se zvedám a cítím, že snad ještě nejsem poražená. Začala jsem chodit na mše, i když jen dvakrát do měsíce – sedím v zadní lavici, někdy nejsem schopná ani zpívat. Ale pohled na vitráže v našem strašnickém kostele mi vrací trochu klidu do duše. Když se farář ptá: „Za koho chcete dnes prosit?“ vím přesně za co – za sílu, víru i moji rodinu.

Dnes jsem v půlce léčby. Už nejsem ta samá Alena jako předtím. Naučila jsem se být vděčná za chvíle, kdy mě někdo obejme, za východ slunce v okně, za smích svých dětí. Taky chápu, že někdy si musíme přiznat slabost – a nechat ostatní, aby nás podrželi.

Možná, že tohle vše je zkouška mé víry, mého manželství, mých dětí i mých přátel. Možná je každý den, kdy vstanu a usměju se přes bolest, malým vítězstvím. Někdy si říkám: „Co když tahle síla opravdu přichází shora? Nebo je to síla těch, co mě milují?“ Když se na to dívám zpětně, je to asi všechno dohromady.

Co myslíte vy – kdy jste v životě našli sílu, když už ji nebylo kde brát? Komu jste dovolili, aby vás podržel v nejtěžší chvíli?