Proč se nikdy nemůžu vyrovnat jeho bývalé?

„Proč to prostě nemůžeš dělat jako Jana?“ zasyčel na mě Martin, když jsem se v kuchyni snažila upéct jeho oblíbený štrúdl. Mouka mi ulpívala na rukou, těsto se trhalo a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět. V tu chvíli jsem měla chuť hodit váleček do dřezu a utéct. Místo toho jsem jen polkla slzy a snažila se tvářit, že mě jeho slova nezasáhla.

Jana. Jeho bývalá žena. Ta, která prý dokázala všechno – od dokonalých koláčů až po nekonečné rozhovory s jeho matkou. „Víš, mamka si s Janou vždycky tak rozuměla. Byla jako její vlastní dcera,“ říkával Martin často, když jsme jeli na nedělní oběd k jeho rodičům do paneláku na Proseku. Já jsem tam vždycky seděla u stolu, poslouchala jejich historky z dovolených na Šumavě a cítila se jako vetřelec.

Jednou, když jsme odcházeli od jeho rodičů, jsem sebrala odvahu: „Martine, proč mě pořád srovnáváš s Janou? Já nejsem ona.“

Zastavil se na chodbě, podíval se na mě a pokrčil rameny: „Já jen… ona to prostě uměla líp. S mámou si sedly hned. Ty jsi pořád taková… uzavřená.“

Uzavřená. To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho poté, co jsme doma mlčky večeřeli. Vždycky jsem byla spíš tichá, ale nikdy jsem si nepřipadala méněcenná – až do chvíle, kdy jsem potkala Martina a jeho dokonalou minulost.

Moje máma mi vždycky říkala: „Petruško, hlavně buď svá.“ Jenže jak mám být svá, když mám pocit, že je to špatně? Když každý můj pokus o vtip skončí trapným tichem a každý můj koláč je jen stínem těch Janiných?

Jednoho večera jsem seděla na balkoně našeho bytu v Holešovicích a dívala se na světla města. V ruce jsem držela hrnek s čajem a přemýšlela, jestli má smysl dál bojovat. Martin seděl v obýváku a sledoval hokej. V televizi řvali komentátoři, ale já slyšela jen svůj vlastní tlukot srdce.

Druhý den ráno jsem šla do práce dřív než obvykle. V kanceláři už byla moje kolegyně Lenka. „Ty vypadáš nějak unaveně,“ poznamenala hned mezi dveřmi.

„Jen špatná noc,“ zalhala jsem.

Lenka si ke mně přisedla a položila mi ruku na rameno: „Petro, ty jsi silná ženská. Nenech si od nikoho namluvit opak.“

Její slova mě zahřála víc než ranní káva. Ale doma to bylo pořád stejné. Martin přišel z práce a hned mezi dveřmi spustil: „Volala máma. Prý bys mohla příště přinést nějaký ten tvůj koláč… Ale víš co? Možná bys mohla poprosit Janu o recept.“

V tu chvíli mi praskla poslední nitka trpělivosti. „A dost! Já nejsem Jana! Nikdy nebudu! Jestli ti tolik chybí, proč jsi s ní nezůstal?“ vykřikla jsem.

Martin ztuhl ve dveřích a chvíli mlčel. Pak jen tiše řekl: „Tohle není fér.“

„Fér? Fér není žít ve stínu někoho jiného!“ rozplakala jsem se.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Já spala v ložnici, on na gauči. Ráno bylo ticho ještě hustší než obvykle.

Dny plynuly a já si začala víc všímat sama sebe. Co vlastně chci? Proč pořád bojuju za něčí uznání? Začala jsem chodit na procházky po Letné, zapisovala si do deníku všechno, co mě trápilo i těšilo. Pomalu jsem zjišťovala, že mám právo být sama sebou.

Jednou večer přišel Martin domů dřív. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. „Víš… možná máš pravdu,“ začal opatrně. „Možná tě fakt moc srovnávám s Janou. Ale já… já prostě nevím, jak jinak.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu necítila vztek, ale smutek. „Martine, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju vědět, že mě bereš takovou, jaká jsem – ne jako náhradu za někoho jiného.“

Mlčel. A já věděla, že odpověď už vlastně nepotřebuju slyšet.

O pár týdnů později jsem sbalila pár věcí a odstěhovala se k mámě do Modřan. Bylo to těžké rozhodnutí, ale poprvé po letech jsem cítila úlevu.

Dneska už vím, že největší odvaha je být věrná sama sobě – i když to znamená odejít od člověka, kterého milujete.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve stínu někoho jiného? Proč máme takový strach být prostě jen samy sebou?