Nech ji bydlet u tebe, abych nemusel platit alimenty: Příběh o zradě a odvaze říct ne

„Petro, prosím tě, jen si to vyslechni,“ naléhal na mě Marek, když jsme seděli v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě. Jeho oči těkaly po stole, prsty nervózně bubnovaly do hrnku s kávou. „Tohle je fakt důležité.“

„Co je tak důležitého, že jsi mě vytáhl z práce dřív?“ odsekla jsem. V hlavě mi ještě doznívaly hádky s kolegyní a představa, že doma najdu klid, se rozplynula hned ve dveřích.

Marek se zhluboka nadechl. „Potřebuju, abys na chvíli nechala bydlet Lenku u nás.“

Ztuhla jsem. „Cože? Tvojí bývalou manželku? Proč by měla bydlet u nás?“

„Petro, je to složitý. Kdyby měla trvalý pobyt tady, soud by mi snížil alimenty na Tomáše. Víš, jak je to teď drahý. A ona nemá kam jít…“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. V hlavě mi běžely obrazy: Lenka sedí na gauči, dává si moje kafe, směje se s Markem na balkoně. A já? Já jsem ta druhá žena, která má být chápavá a tolerantní.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. „Chceš mě požádat, abych ti pomohla vyhnout se povinnosti platit na vlastního syna?“

Marek se na mě podíval s výrazem psa, co ví, že provedl něco špatného. „Petro, já to dělám pro nás. Kdybych nemusel platit tolik alimentů, mohli bychom si dovolit větší byt. Třeba bychom mohli mít i vlastní dítě…“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Takže mám obětovat svoje soukromí a důstojnost kvůli tvým dluhům? Kvůli tvé neschopnosti postarat se o syna?“

Marek mlčel. Vzduch v kuchyni byl hustý jako polévka. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu.

Vzpomněla jsem si na první dny s Markem. Byl pozorný, vtipný, uměl mě rozesmát i v nejhorších chvílích. Ale od chvíle, kdy jsme se vzali a já přijala jeho syna Tomáše do svého života, začaly se objevovat trhliny. Marek byl pořád v práci nebo s kamarády, alimenty platil pozdě a často si stěžoval na Lenku – prý je to manipulátorka a všechno dělá jen proto, aby ho zničila.

Ale teď? Teď chtěl manipulovat on.

„A co Tomáš?“ zeptala jsem se tiše. „Myslíš na něj vůbec? Víš, jaké to pro něj bude? Jeho máma bude bydlet u táty a jeho nové ženy… To je normální?“

Marek pokrčil rameny. „Děti jsou přizpůsobivé. Navíc bysme mu mohli být dobrým příkladem…“

Zvedla jsem se od stolu a přešla k oknu. Venku šedivý panelák naproti vypadal ještě smutněji než obvykle. Přemýšlela jsem o své mámě – ta by nikdy nic takového nedovolila. Vždycky říkala: „Petro, nenech si od nikoho šlapat po hlavě.“

„Ne,“ řekla jsem pevně a otočila se zpět k Markovi. „Tohle po mně nemůžeš chtít.“

Marek vstal a začal chodit po kuchyni sem a tam. „Petro, prosím tě! Jen na pár měsíců! Pomůžeš mi tím víc než čímkoliv jiným…“

„A co když ne?“ zeptala jsem se.

Zastavil se a zadíval se na mě pohledem plným výčitek. „Tak nevím, jestli to spolu zvládneme…“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Vždycky jsem si myslela, že Marek je jiný než můj otec – ten odešel za jinou ženou a mámu nechal samotnou s námi dvěma dětmi. Ale teď jsem viděla stejný vzorec: útěk před odpovědností.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Marka, který už dávno usnul a chrápal jako dřevorubec. V hlavě mi běžely myšlenky: Co když řeknu ano? Co když řeknu ne? Co když odejde?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého rozpoložení.

„Petro, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Jana u kávovaru.

„Ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Můj muž chce, abych nechala jeho exmanželku bydlet u nás kvůli alimentům.“

Jana zalapala po dechu. „To snad nemyslí vážně! To bych nikdy nedovolila!“

Ostatní kolegyně se přidaly: „To je vydírání!“, „Tohle není normální!“, „Musíš myslet i na sebe!“

Cítila jsem úlevu – nejsem blázen já, blázen je Marek.

Když jsem přišla domů, Marek seděl u stolu s Lenkou. Byla bledá, oči zarudlé od pláče.

„Petro,“ začala tiše Lenka, „já vím, že je to hrozně zvláštní prosba… Ale já fakt nemám kam jít.“

Podívala jsem se jí do očí a viděla zoufalství i stud.

„Lenko,“ řekla jsem jemněji než ráno Markovi, „tohle není řešení. Ty potřebuješ pomoc – ale ne takovouhle cestou.“

Lenka přikývla a rozplakala se.

Marek mlčel.

Ten večer jsem sbalila pár věcí a odešla k mámě. Potřebovala jsem čas přemýšlet.

Dnes už vím, že někdy je třeba říct ne – i když to bolí. Někdy musíme chránit sami sebe před těmi, které milujeme nejvíc.

Občas si ale kladu otázku: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych měla být ještě tvrdší? Co byste udělali vy na mém místě?