Když ztrácíš kamarádku do mateřství: Příběh o mně a Katce

„To je hrozný, nemůžu s tebou být v jedné místnosti. Jen furt řešíš plíny, mlíko a klidně necháš malou brečet u dveří, abys mi stačila vyprávět, jaká jsi hotová. Kde je ta Katka, co vždycky utíkala na tramvaj, když šlo o páteční vínko?“ Můj hlas zněl vztekle, až jsem se sama lekla. Byla jsem ve svém bytě na Žižkově a tvářila se na ni, svoji nejlepší kamarádku z gymplu, jako na vetřelce. Nejspíš jsem byla až příliš upřímná, ale nějak už to nešlo dál dusit.

Katka se na mě podívala skrz okno, kde se za sklem mírně lesknuly její unavené oči. „Nevíš, co je to dítě, Aničko. Přestala jsem bejt stejná, protože už to nejde. Všechno se točí kolem Jůlinky. A je mi líto, že to nedokážeš pochopit.“ Jak ji znám, měla slzy na krajíčku, ale tentokrát to v sobě dusila. Možná mě litovala, možná sebe.

Zůstala jsem sedět v kuchyni s hrnkem v ruce, zírajíc na zbytky utopené modré holčičí mikiny v košíku pod stolem. Vždycky si přinesla věci od Jůlinky i k nám, jako by se nikdy nechtěla rozloučit s tou novou identitou mámy. Chtěla jsem zpátky svoji kamarádku, co mi pomáhala na festivalu bránit se opilému Michalovi, co se pyšně smála, že Karel nám stejnak nikdy nebude dost dobrej, ani když mi teď podle mého manžela hrozně chybí kamarádka Katka. Ono se to těžko vysvětluje chlapovi, co nikdy nezažil, jak vám z kamarádky zmizí člověk a zůstane místo něj máma, která se nepozná ani v zrcadle.

Poslední půlrok byl vlastně jeden velkej monolog. Katka na mě chrlila příběhy o tom, v kolik malá kadí, proč má vyrážku, jak dala první krůček. Nic jinýho. Nepamatuju si, kdy jsme naposled řešily kluka, práci nebo nějakou pitomost. Když jsem jí chtěla vyprávět o nové kolegyni, co mi leze na nervy nebo o maminčiných zdravotních trampotách, vždycky nás přerušil řev z chůvičky nebo pohled na hodinky. Nejvíc mě zraňovalo, že po čase už nestála o to slyšet můj svět. Můj svět, kde lístek na výstavu, pracovní večírky nebo pivko s kamarády bylo ještě pořád normální.

Začala jsem se cítit, jako bych byla nezodpovědná holka, co nic nechápe. Katka občas vytáhla tón, který neodpouštím: „Taky budeš máma, Aničko. Uvidíš.“ Nebo „Tohle pochopíš, až budeš mít svoje.“ Jak může někdo zmizet do rodičovství tak důkladně? Bála jsem se o ni. Přijde mi, že s každým jejím novým příspěvkem na Facebooku, kde byla jen Jůlinka, ztrácím Katku víc a víc.

Manžel, kdykoli jsem si posteskla, nad tím mávl rukou: „To přejde. Však až Jůlince odroste, bude zas tvoje kámoška.“ Jenže co když ne? Co když už nikdy nebude stejná? Prvního většího konfliktu jsme se dočkaly u nás doma, když jsme plánovala oslavu narozenin. Katka mi domlouvala: „Ani, hlavně žádnej alkohol, a přiveďte jen lidi, co berou děti. Malej Dan nesnáší hluk.“ Zaskočilo mě to. Naše radovánky, co vždy vymýšlela, byly pryč. Tam, kde kdysi rozesmávala hosty, teď kritizovala nezaviazané tkaničky a podlahové topení.

Nějakou dobu jsme se přestaly vídat. Nevolala. Já ji nevyhledávala. Každá jsme si žila svůj „osamělý“ život. Ona v malém bytě na Smíchově, kde pořád někdo něco tahal, teklo topení nebo byl nutný očkovací termín. Já jsem si na chvíli připadala svobodná, ale přišlo mi i prázdno. Když jsme se po několika měsících náhodně potkaly – v Albertě u regálu s máslem – zpomalila jsem nás oba. „Ahoj, Katko…“ Usmála jsem se, ale byla to pousmání se vzpomínkou, ne úsměv kamarádky.

„Ahoj, Ani.“ Slyšela jsem v jejích slovech únava. Najednou byla zranitelná, smutná, a vlastně poprvé za dlouhou dobu neříkala nic o Jůlince. „Víš, chybíš mi. Doopravdy. Jen jsem nějak ztratila, kdo jsem a jak si tě udržet.“ V tu chvíli jsem chtěla spadnout do slz já. Položila jsem jí ruku na rameno. „A ty mně. Jen nevím, jestli umím být kamarádka jen pro mámu…“

Ticho mezi námi bylo těžké, ale pravdivé. Obě jsme věděly, že se změnily doby i my samy. Katka se zasmála, ale byl to ten smutný smích, kdy ti dojde, že už nikdy nebudeš stará dobrá parta z nábřeží. „Pamatuješ tu poslední koupačku v Berounce? Jak jsem si roztrhla plavky a ty jsi mi půjčila svojí sukni?“ Přikývla jsem. „Pamatuju. Jenže teď nosíš nosítko, ne sukni. A chybí mi to.“

Z obchodu jsme vyšly spolu, zkusily domluvit kávičku bez dětí, jen pro nás. Bláhově jsme si slíbily, že tentokrát se fakt domluvíme. Samozřejmě, že další dny se naše staré vzorce vrátily – Katka zrušila schůzku kvůli horečce, já na to zapomněla kvůli slíbené rodinné oslavě. Ale oba jsme to tentokrát nesly jinak. Nezlobili jsme se na sebe stejným způsobem. Bylo nám líto, že už nejsme stejná dvojka. Ale možná jsme si konečně dokázaly přiznat: mateřství člověka změní, přátelství zraní.

Dodnes nevím, jestli jsme ztracené, nebo jen zmoudřelé. Avšak jedno vím jistě: mají mámy právo na vlastní život a přátelství, nebo je to všechno něco, co s narozením dítěte opravdu zmizí? Občas si v noci říkám: Najdu svoji Katku ještě někdy, nebo jsme už navždy každá na své straně řeky?