Co zbylo mezi námi: Hranice, které bolí

„Nechej mě být, Václave! Nejsem dítě!” zařvala na mě Markéta, když jsem poprvé pochopil, že mezi sourozenci může být nenápadná propast. Můj hlas se tehdy zachvěl, krev mi pulzovala ve spáncích – pozoroval jsem její drobnou, nervózní postavu v chladné předsíni mého panelákového bytu na pražských Vinohradech. Bylo už pozdě večer, před okny hučela tramvaj, v bytě voněla káva a naše matka kroutila rukama o sebe, nevěděla, ke komu se přiklonit. „Musíš pít ty prášky!” vyhrkl jsem nakonec tiše, spíš sám k sobě, než ke své sestře. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli chráním ji… nebo spíš klid v sobě samém – tu zběsilou potřebu, aby svět kolem mě fungoval alespoň trochu předvídatelně.