Když šéf ztratí kontrolu: Příběh nečekaného konce kariéry

„Tohle nemyslíš vážně, Karle!“ ozvalo se za mnou, když jsem v pátek odpoledne zavíral dveře své kanceláře. Otočil jsem se a spatřil Oldřicha, svého zástupce, jak stojí ve dveřích s očima plnýma vzteku a nepochopení. V ruce svíral papír – můj návrh na jeho odchod do důchodu. V tu chvíli mi došlo, že tohle nebude jednoduchý rozhovor.

„Oldo, pojďte dovnitř. Prosím,“ řekl jsem tiše, i když mi srdce bušilo až v krku. Věděl jsem, že tohle je správné rozhodnutí pro firmu – Oldřich už byl unavený, často zapomínal na důležité schůzky a jeho přístup k novým projektům byl čím dál víc skeptický. Ale teď, když stál přede mnou jako zraněný lev, jsem si nebyl jistý vůbec ničím.

„Po třiceti letech tady mě chceš vyhodit? Kvůli číslům v tabulce?“ vyštěkl na mě. „Víš vůbec, kolik jsem toho pro tuhle firmu obětoval? Kolik nocí jsem tu spal na gauči, když jsi ty ještě studoval gympl?“

Mlčel jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak mě Oldřich kdysi zaučoval, jak mi kryl záda před ředitelem Novotným, když jsem udělal chybu. Ale teď jsem byl šéf já a musel jsem myslet na budoucnost oddělení.

„Nejde o čísla,“ začal jsem opatrně. „Jde o to, že potřebujeme nový směr. Digitalizace, nové projekty…“

„A já už nejsem dost dobrý?“ skočil mi do řeči. „Tohle je vděk? Víš co, Karle? Já ti to neulehčím.“

Práskl dveřmi a nechal mě tam stát s pocitem viny a nejistoty. Celý víkend jsem nemohl spát. Moje žena Jana si všimla mého napětí.

„Co se děje?“ zeptala se v sobotu ráno u snídaně.

„Mám pocit, že jsem udělal chybu,“ přiznal jsem poprvé nahlas. „Chtěl jsem být rozhodný šéf, ale možná jsem jen bezcitný parchant.“

Jana se zamyslela. „Víš, někdy je těžké rozlišit mezi tím, co je správné pro firmu a co je správné pro lidi. Ale pokud jsi Oldřichovi nedal možnost se k tomu vyjádřit… možná bys měl něco změnit.“

V pondělí ráno mě čekalo překvapení. Oldřich už v kanceláři nebyl – jeho stůl byl prázdný, osobní věci zmizely. Na stole ležel jen dopis.

„Karle,

nečekal jsem to od tebe. Ale možná máš pravdu – doba se změnila a já už nestíhám. Jen si pamatuj: lidé nejsou čísla v tabulce. Až jednou budeš na mém místě, vzpomeň si na to.

Oldřich“

Zamrazilo mě. V kanceláři bylo ticho, kolegové se mi vyhýbali pohledem. Po obědě za mnou přišla Lenka z účetního.

„Karle, lidi jsou naštvaní. Oldřich byl sice někdy protivný, ale vždycky nám pomohl. Teď mají pocit, že jsi ho prostě odkopl.“

Začal jsem pochybovat o všem. Snažil jsem se s týmem mluvit otevřeně, vysvětlovat své důvody, ale atmosféra byla napjatá jako struna. Dokonce i Petr, můj největší podporovatel, mi řekl: „Možná jsi měl být míň manažer a víc člověk.“

Doma to taky nebylo lepší. Jana byla zamlklá a syn Matěj mi jednou večer řekl: „Tati, proč jsi toho pána vyhodil? On byl vždycky milý.“

Začal jsem chodit domů později a později. Práce mě přestala těšit. Každý den jsem si kladl otázku: Udělal bych to znovu? Měl jsem právo rozhodnout o konci něčí kariéry jen proto, že jsem mladší a mám jiné nápady?

Jednoho dne mi přišel e-mail od Oldřicha. Bylo to krátké:

„Karle,

doufám, že ti to za to stálo. Já už mám klid – ale ty?“

Seděl jsem dlouho nad monitorem a přemýšlel o tom všem. O tom, jak jsme v práci často slepí k tomu, co pro nás znamenají lidé kolem nás – dokud je neztratíme.

Dnes už vím, že být šéfem neznamená jen rozhodovat o číslech a projektech. Znamená to nést odpovědnost za lidi – i za jejich důstojný odchod.

A tak se ptám: Kde je hranice mezi profesionalitou a lidskostí? A kolik toho jsme ochotni obětovat pro úspěch?