Ledový vítr v Krkonoších: Nečekané rodinné setkání

„Tak co, už jste konečně dorazili?“ ozvalo se zpoza dveří, sotva jsme s Lenkou vystoupili z auta a vytáhli kufry na štěrkovou cestu před domem. Jitka stála ve dveřích, ruce založené na prsou, výraz ve tváři napjatý jako struna. Místo objetí nebo úsměvu nás přivítal ledový pohled. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle nebude ta idylická dovolená, jakou jsme si malovali.

„Ahoj, Jitko,“ pokusila se Lenka o úsměv. „Děkujeme za pozvání. Těšili jsme se.“

Jitka jen kývla hlavou a ustoupila stranou. „Boty dolů, prosím. A kufry nechte tady, ať nenanosíte bordel.“

Vstoupili jsme do domu, kde bylo chladněji než venku. Všude panoval dokonalý pořádek, až sterilní čistota. Na stole v kuchyni ležela složka s nápisem „Pravidla pobytu“.

„To je co?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Aby bylo jasno,“ odpověděla Jitka. „Každý má svůj režim. Snídaně v osm, oběd ve dvanáct, večeře v šest. Kdo přijde pozdě, jí studené. A žádné noční courání po domě.“

Lenka se na mě podívala s obavou v očích. Cítil jsem, jak se mi v hrudi rozlévá tíha. Tohle nebyl domov, to byl kasárenský řád.

První večer jsme seděli u stolu a snažili se navázat rozhovor. „Jak se máš v práci?“ zeptala se Lenka.

Jitka pokrčila rameny. „Jako vždycky. Práce je práce.“

„A co děti? Přijedou za tebou na víkend?“ zkusil jsem já.

„Mají svoje životy,“ odsekla Jitka a zabodla pohled do talíře.

Ticho bylo husté jako mlha na Sněžce. Vzpomněl jsem si na dětství, kdy jsme s Jitkou běhali po loukách a smáli se až do noci. Kam se poděla ta blízkost?

Dny plynuly pomalu. Každý náš krok byl sledován. Jednou jsem si dovolil udělat kávu mimo stanovený čas a Jitka mi to dala jasně najevo: „Tady nejsi v hotelu, Pavle.“

Lenka se snažila situaci zlehčit: „Možná je jen unavená.“ Ale já věděl, že je to hlubší.

Jednoho večera jsem už nevydržel. „Jitko, proč jsi na nás taková? Co jsme ti udělali?“

Zvedla oči a v nich byla bolest i vztek. „Vy? Vy jste si žili svůj život v Praze! Nikdy jste se nezeptali, jak mi je tady samotné! Táta umřel a vy jste přijeli až na pohřeb! Všechno tu zůstalo na mně!“

Zarazil jsem se. Věděl jsem, že jsme nebyli dokonalí sourozenci, ale tolik zloby jsem nečekal.

„Jitko…“ začal jsem, ale zarazila mě mávnutím ruky.

„Nechci to řešit. Už je pozdě.“

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Lenka mě držela za ruku a šeptala: „Možná bychom měli odjet.“

Ale já nechtěl utéct. Chtěl jsem pochopit.

Další den jsem Jitku našel na zahradě, jak pleje záhony.

„Pamatuješ, jak jsme tu kdysi stavěli bunkr?“ zkusil jsem navázat.

Pousmála se, ale hned zvážněla. „To bylo dávno.“

„Já vím, že jsme tě nechali samotnou,“ řekl jsem tiše. „Ale nikdy jsme tě nepřestali mít rádi.“

Dlouho mlčela. Pak jen zašeptala: „Někdy to nestačí.“

Zbytek pobytu už nebyl tak napjatý, ale opravdové smíření nepřišlo. Odjížděli jsme s pocitem nevyřčených slov a těžkého srdce.

Teď sedím doma v Praze a přemýšlím: Kolik rodinných vztahů zničí nepochopení a mlčení? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?