Když rodiče chtějí bydlet s námi: Rok na hraně

„Mami, prosím tě, můžeš přijet na pár dní? Už fakt nemůžu…“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem kolébala malého Davídka v náručí. Bylo půl třetí ráno, v paneláku na pražském sídlišti bylo ticho a já měla pocit, že se zblázním. Osm měsíců po svatbě, v cizím městě, kde znám jen pár sousedů a manželovu rodinu, jsem byla na dně.

„Samozřejmě, holčičko,“ odpověděla máma a já cítila úlevu. Jenže druhý den přijeli oba rodiče – s kufry, krabicemi a výrazem, že zůstávají. „Terezko, tatínek má teď volno a my jsme si říkali, že bychom ti mohli pomoct… třeba celý rok,“ oznámila mi máma ve dveřích. Zůstala jsem stát jako opařená.

Můj muž Petr se vrátil z práce a našel je u stolu s kafem. „Ahoj, co se děje?“ zeptal se opatrně. „Rodiče chtějí zůstat… dlouho,“ vydechla jsem. Petr se usmál, ale v očích mu probleskla nejistota. „To je… překvapení.“

První dny byly zvláštní. Máma vařila svíčkovou, táta opravoval kapající kohoutek a já si připadala jako dítě. Jenže brzy začaly třenice. Máma mi radila, jak mám kojit, co mám jíst, kdy mám jít spát. Táta se ptal Petra, proč ještě nemáme větší byt a jestli by neměl víc vydělávat. Petr se uzavíral do sebe a já byla mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni.

„Petr je hodný kluk, ale Tereza by potřebovala víc podpory,“ říkala máma tiše.

„A ona je pořád unavená… Možná jsme měli zůstat doma,“ odpověděl táta.

Zamrazilo mě. Cítila jsem se provinile – chtěla jsem pomoc, ne invazi. Ale zároveň jsem byla ráda, že tu nejsou sama. Jenže Petr začal chodit domů později a později. „Musím dodělat projekt,“ vymlouval se.

Jednoho večera jsme se pohádali.

„Terezo, tohle není normální! Nemáme žádné soukromí. Tvoje máma mi říká, jak mám věšet prádlo! Tvůj táta mi radí s prací! Já už to nedávám!“ vybuchl Petr.

„A co mám dělat? Sama to nezvládám! Ty jsi pořád v práci!“ křičela jsem zpět.

Davídek začal plakat a já s ním. Máma přiběhla a objala mě. „To bude dobré, holčičko…“

Ale nebylo. Každý den byl boj o prostor – v kuchyni, v koupelně, v obýváku i v našich hlavách. Rodiče si přivezli i svého psa Maxe, který štěkal na sousedy a rozkousal Petrův oblíbený pantofel. Táta si domů pozval kamaráda z mládí na pivo – do našeho obýváku! Máma začala zvát sousedky na kafe a vyprávěla jim o mém porodu.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přisedl si Petr.

„Terezo… já tě miluju. Ale takhle to dál nejde. Musíme něco udělat.“

Mlčela jsem dlouho. „Já vím… Ale bojím se jim to říct. Co když se urazí? Co když už mě nikdy nebudou chtít vidět?“

Petr mě vzal za ruku. „Musíme myslet na nás dva. A na Davídka.“

Druhý den ráno jsem pozvala rodiče ke stolu.

„Mami, tati… moc vám děkuju za všechno. Ale potřebujeme být s Petrem sami. Potřebujeme najít vlastní rytmus.“

Máma se rozplakala. Táta mlčel a díval se z okna.

„My jsme ti jen chtěli pomoct…“ šeptala máma.

„Já vím… Ale musím to zvládnout sama. Jinak nikdy nevyrostu.“

Bylo to těžké rozhodnutí – pro všechny. Rodiče odjeli za týden zpátky do Brna. Bylo mi smutno i úlevně zároveň.

Teď je ticho. Občas až moc velké ticho. Ale s Petrem jsme zase spolu – i když unavení, i když někdy zoufalí, ale sami sebou.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla sobecká dcera? Jak byste to řešili vy?