Pozdní návraty a ticho v kuchyni: Jak jsem zjistila, že už nejsem jeho jediná

„Zase přijdeš pozdě? Vždyť je pátek, Petr!“ volám za ním, když si v předsíni navléká kabát. Jeho pohled je prázdný, jako by mě ani neviděl. „Mám hodně práce, Aleno. Nečekej na mě.“ Dveře se za ním tiše zavřou a já zůstanu stát v kuchyni, kde voní čerstvě upečený koláč, který už zase nikdo nebude jíst.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která sedí sama u stolu a přemýšlí, kde je její muž. Vždycky jsme byli normální rodina – dvě děti, dovolené na Šumavě, společné večery u televize. Ale poslední rok se všechno změnilo. Petr začal zůstávat v práci déle, víkendy trávil „na chalupě s kamarády“ a já jsem si říkala, že to je jen období. Že až děti odejdou z domu, zase najdeme k sobě cestu.

Jenže děti už dávno bydlí samy a Petr je čím dál vzdálenější. Přestali jsme spolu mluvit o obyčejných věcech. Když jsem se ho ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „Nech to být.“

Jednou v noci jsem se probudila a zjistila, že není doma. Volala jsem mu – nezvedal telefon. Ráno přišel s výmluvou na porouchané auto. V očích měl únavu a něco cizího. Ten den jsem poprvé pocítila strach. Strach, že už nejsem jeho žena.

Moje kamarádka Jana mi říkala: „Aleno, otevři oči. Tohle není normální.“ Ale já jsem nechtěla věřit tomu nejhoršímu. Vždyť jsme spolu třicet let! Máme za sebou tolik krásného…

Jednoho dne jsem našla v jeho bundě účtenku z restaurace v Brně. Bylo tam datum – minulý víkend, kdy měl být na chalupě. Srdce mi bušilo až v krku. „Petr, byl jsi minulý víkend opravdu na chalupě?“ zeptala jsem se večer u večeře.

„Proč se ptáš?“ odpověděl chladně.

„Našla jsem účtenku z Brna.“

Chvíli mlčel. Pak se zvedl od stolu a odešel do ložnice. Ten večer jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Začala jsem sledovat jeho telefon. Nikdy bych si nemyslela, že to udělám, ale zoufalství mě dohnalo k tomu nejhoršímu. Našla jsem zprávy od ženy jménem Lucie. Byly plné něhy a plánů na společné víkendy. Svět se mi zhroutil.

Když jsem mu to řekla, jen tiše řekl: „Aleno, promiň. Já už takhle dál nemůžu.“

Rozvod přišel rychleji, než jsem čekala. Děti byly v šoku – dcera mě objímala a syn jen mlčky seděl na gauči. „Mami, proč jsi nám nic neřekla?“ ptal se mě později.

Jak bych jim to mohla říct? Jak bych mohla přiznat, že jsem byla slepá? Že jsem radši předstírala, že je všechno v pořádku?

První týdny po rozvodu byly jako zlý sen. Chodila jsem po bytě a hledala jeho věci – vůni jeho vody po holení, jeho oblíbený hrnek s jelenem. Všechno bylo pryč.

Kamarádky mě tahaly ven – do divadla, na výlety do přírody. Ale já jsem měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Že už nikdy nebudu pro nikoho důležitá.

Jednou večer mi Jana řekla: „Aleno, nejsi sama. Tohle prožívá spousta žen. Jen o tom nemluvíme.“

Začala jsem chodit na procházky po nábřeží Vltavy. Pozorovala jsem páry i osamělé lidi a přemýšlela o tom, co bude dál. Naučila jsem se vařit jen pro sebe – poprvé v životě jsem si koupila lososa místo vepřového na guláš.

Jednou mi dcera zavolala: „Mami, pojď s námi na víkend do Krkonoš.“ Nechtělo se mi – bála jsem se být mezi šťastnými rodinami. Ale nakonec jsem jela.

Večer jsme seděli u krbu a povídali si o všem možném. Dcera mi položila ruku na rameno: „Mami, jsi silnější, než si myslíš.“

Možná má pravdu. Možná ještě není pozdě začít znovu žít.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Jak dlouho člověk vydrží předstírat štěstí? A kdy přijde ten okamžik, kdy si dovolíme být upřímní sami k sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl ještě věřit v lásku po padesátce?