„Ty si užíváš důchodu, zatímco my se topíme v dluzích.“ – Když štěstí na penzi roztrhá rodinné pouto

„To myslíš vážně, mami? Ty si vážně myslíš, že je v pořádku jezdit do lázní, když my s Petrem nevíme, jak zaplatíme příští měsíc nájem?“ Lucčina slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Seděla naproti mně v naší kuchyni v paneláku na Proseku, oči plné slz a vzteku. Její hlas byl ostrý, ale zároveň zoufalý. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Celý život jsem dřela. Pracovala jsem třicet pět let jako zdravotní sestra v nemocnici Na Bulovce. Můj manžel Honza byl elektrikář. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale žili jsme skromně a šetřili jsme každou korunu. Když jsme konečně odešli do důchodu, měli jsme našetřeno dost na to, abychom si mohli dovolit jednou za rok lázně v Třeboni a občas nějaký výlet po Čechách. Myslela jsem, že jsme si to zasloužili.

Jenže Lucie s Petrem mají dvě malé děti a hypotéku na byt v Modřanech. Petr přišel před rokem o práci a od té doby se živí jen příležitostnými brigádami. Lucie pracuje jako učitelka v mateřské školce, ale její plat sotva pokryje školku pro děti a základní potřeby. Vím, že to mají těžké. Pomáhali jsme jim, jak to šlo – platili jsme dětem kroužky, občas nakoupili větší nákup nebo přispěli na školní výlet.

Ale tentokrát to bylo jiné. Lucie přišla s tím, že potřebují dvacet tisíc na splacení dluhu za energie. Prý už jim hrozí odpojení elektřiny. Honza byl zrovna na rybách a já seděla proti ní, cítila jsem se malá a provinilá. „Luci,“ začala jsem opatrně, „my vám rádi pomůžeme, ale taky musíme myslet na sebe. Máme našetřeno něco málo na pohřeb a na horší časy…“

„Na pohřeb? Takže radši budeš mít peníze na rakev než pomoct vlastní dceři?“ vykřikla Lucie a rozplakala se naplno. V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Vždycky jsem byla ta silná, ta rozumná. Ale teď jsem byla jen stará žena, která neví, jak správně milovat svoje dítě.

Když přišel Honza domů a já mu všechno vyprávěla, jen si povzdechl: „Noro, my jsme jim dali už tolik… A co když se to nikdy nezlepší? Máme právo žít taky trochu pro sebe.“ Ale já jsem nemohla spát. Převalovala jsem se celou noc a v hlavě mi zněla Lucčina slova: „Ty si užíváš důchodu, zatímco my se topíme v dluzích.“

Další den jsem šla s Lucií vyřídit splátkový kalendář na energetické společnosti. Byla bledá a unavená, ale držela se statečně. Cestou zpátky mlčela. Nakonec řekla: „Víš, mami, já ti to vlastně nezávidím. Jen mám pocit, že jsme v tom sami.“

Doma jsme s Honzou seděli u stolu a mlčky pili kávu. „Co když jsme něco udělali špatně?“ zeptala jsem se tiše. Honza pokrčil rameny: „Možná jsme je moc rozmazlili. Nebo je prostě doba jiná.“

Začala jsem si všímat, jak nás sousedé pozorují – paní Novotná z vedlejšího bytu mi jednou řekla: „Vy máte štěstí, že si můžete dovolit lázně. My musíme pomáhat synovi s hypotékou.“ Najednou jsem měla pocit viny i před cizími lidmi.

Jednoho večera přišla Lucie s dětmi na návštěvu. Malý Matěj mi skočil kolem krku: „Babičko, půjdeš s námi zítra na hřiště?“ Usmála jsem se a pohladila ho po vlasech. Lucie seděla stranou a dívala se z okna. Když děti usnuly u pohádky, sedly jsme si spolu do kuchyně.

„Mami,“ začala tiše Lucie, „já vím, že to není tvoje povinnost nás pořád zachraňovat. Jen mám někdy pocit, že všechno je proti nám. Že nikdy nebude líp.“

Vzala jsem ji za ruku: „Luci, já tě miluju víc než cokoliv na světě. Ale musím myslet i na sebe a tátu. Kdybychom všechno dali vám, co by z nás zbylo? Jen stín toho, co jsme bývali.“

Rozplakala se mi na rameni jako malá holka. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze. Jde o strach z budoucnosti, o pocit selhání a o lásku, která někdy bolí víc než cokoliv jiného.

Od té doby se snažíme hledat rovnováhu – pomáháme jim s dětmi, vaříme jim obědy do práce a občas přispějeme na složenky. Ale už si nevyčítám každý den v lázních nebo výlet do Českého ráje.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Máme právo být šťastní i tehdy, když naše děti trpí? Nebo je rodičovská láska opravdu o tom obětovat všechno až do poslední koruny? Co byste udělali vy?