Na prahu cizího domova: Když vlastní syn zavře dveře

„Mami, promiň, ale tady pro tebe opravdu není místo.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co se za mnou zabouchly dveře. Stála jsem na chodbě paneláku v Modřanech, kufr v jedné ruce, tašku s buchtami v druhé. Všechno, co jsem chtěla, bylo synovi a jeho ženě pomoci s novorozenou dcerkou. Místo toho jsem se cítila jako vetřelec.

Vilém byl vždycky můj svět. Po smrti manžela jsme zůstali sami. Bylo mu tehdy osm a já měla pocit, že musím být dvojnásobnou mámou i tátou. Všechno jsem mu dávala – čas, energii, lásku. Když měl horečku, seděla jsem u jeho postele celou noc. Když přišel domů smutný ze školy, pekla jsem jeho oblíbené koláče a poslouchala jeho trápení. Byli jsme sehraná dvojka.

Pak přišly první lásky. Vždycky jsem se snažila být nenápadná, neplést se jim do života. Ale Vilém byl jiný než ostatní kluci – citlivý, zodpovědný, možná až moc závislý na mně. Jeho první vážná známost, Jana, mi jednou v kuchyni řekla: „Paní Novotná, Vilém je skvělý, ale vy jste pořád mezi námi.“ Tehdy mě to bodlo, ale myslela jsem si, že časem si najde někoho, kdo mě přijme.

Jenže žádná z jeho partnerek nevydržela déle než rok. Některé byly milé, jiné odměřené. Nejvíc mě zasáhla poslední – Petra. Byla přímočará a jednou mi do očí řekla: „Nechci žít s maminčiným mazánkem.“ Vilém se tehdy rozčílil a hádali se kvůli mně. Po rozchodu byl dlouho sám.

Když mi před dvěma lety oznámil, že si bere Hanu a čekají dítě, byla jsem šťastná. Hana byla jiná – klidná, rozumná, ale trochu odtažitá. Nikdy jsme si úplně nesedly. Přesto jsem doufala, že až přijde miminko, všechno se změní.

A tak jsem dnes přijela s tím, že jim pomůžu. Vždyť to tak dělaly všechny ženy v naší rodině – babičky pomáhaly dcerám i snachám s dětmi. Jenže když jsem zazvonila a Hana otevřela dveře, bylo na ní vidět napětí.

„Ahoj paní Novotná,“ řekla tiše a ustoupila stranou. Vilém stál za ní a tvářil se rozpačitě.

„Mami… my jsme ti chtěli zavolat,“ začal opatrně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se usmát.

„Víš… my to chceme zvládnout sami. Hana potřebuje klid a… prostě teď pro tebe není místo.“

Chvíli jsem tam stála jako opařená. „Ale já… přivezla jsem bábovku a chtěla jsem vám pomoct s malou.“

Hana sklopila oči: „Děkujeme, ale opravdu to zvládneme.“

Vilém se na mě díval provinile. „Mami, prosím tě…“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Dobře,“ řekla jsem tiše a otočila se ke schodům.

Cestou domů tramvají jsem přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili. Vzpomínala jsem na jeho první krůčky, na maturitu i na to, jak jsme spolu seděli u televize a smáli se starým českým komediím. A teď? Jsem pro něj přítěž?

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Telefon mlčel. Nikdo nezavolal ani nenapsal zprávu. Připadala jsem si zbytečná.

Druhý den ráno mi zavolala sestra Marie: „Tak co? Jaké to bylo?“

„Ani mě nepustili dovnitř,“ odpověděla jsem zlomeně.

Marie chvíli mlčela a pak řekla: „Možná potřebují čas. Dneska je to jiné než za nás.“

Ale proč? Proč je dnes pomoc matky vnímána jako obtěžování? Proč je rodina najednou jen o dvou lidech?

O týden později mi Vilém zavolal: „Mami, nezlobíš se? My jsme fakt potřebovali být sami.“

„Nezlobím,“ zalhala jsem.

Ale uvnitř mě to bolelo. Celý život jsem žila pro něj a teď mám žít sama pro sebe? Jak? Co když už mě nikdy nebude potřebovat?

Možná jsem udělala chybu, že jsem mu byla vždycky tak blízko. Možná by bylo lepší být trochu víc sobec… Ale jak to má matka udělat?

Co myslíte vy? Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním? A kdy má matka přestat být matkou?