Věřila jsem vlastní mámě víc než komukoli. Pak mi během pár let zemřeli oba synové – a pravda mě zničila podruhé

„Mami, kde je Matýsek?“ zařvala jsem do telefonu tak nahlas, až se mi zlomil hlas.

Na druhé straně bylo ticho. Jen její dech. Přerývaný, divný.

„Já… já jsem se jen na chvilku otočila,“ řekla.

Na chvilku. Tu větu nenávidím. Doteď ji slyším skoro každý den.

Když jsem doběhla k jejich domu v Kolíně, už tam stáli hasiči, policie a sousedka v zástěře brečela u branky. Náš tříletý Matýsek spadl do zahradního jezírka. Malého kluka vytáhli ven, záchranáři se ho snažili oživit, ale já už podle jejich očí věděla, že je konec.

Máma seděla na schodech v teplákách, ruce složené v klíně, a pořád opakovala: „Já jsem jen šla pro ručník. Jen na minutku.“

Objala jsem ji. Ano, objala. Protože to byla moje máma. Protože jsem viděla zlomenou ženu. Protože mě ani ve snu nenapadlo, že ten den nebyla jen nepozorná.

Všichni mě od ní tehdy odrazovali. Hlavně můj muž Radek.

„Tohle není normální, Lucie. Tříleté dítě nenecháš samotné u vody.“

„Byla to nehoda,“ sekla jsem tehdy.

„Nehoda možná. Ale něco mi na ní nesedí.“

Byla jsem vzteklá. Měla jsem pocit, že útočí na moji mámu v době, kdy jsme všichni na dně. Pohádali jsme se kvůli tomu strašně. Já mezi nimi stála jak idiot a bránila ji. Dneska mě z toho pálí žaludek.

Po Matýskově smrti jsem se sesypala. Přestala jsem spát. V noci jsem chodila do dětského pokoje a rovnala autíčka, aby byla v přesné řadě, jak to měl rád. Máma ke mně začala jezdit častěji. Vařila, prala, hladila mě po vlasech. A já si říkala, že bez ní bych to nezvládla.

Pak se narodil druhý syn, Šimon. Radek nechtěl, aby ho máma hlídala. Řekl to tvrdě.

„Přes tohle nejede vlak. Nikdy.“

Jenže život není rovný. Potřebovala jsem se vrátit do práce aspoň na pár hodin týdně, peněz bylo málo, hypotéka nás dusila, Radek bral přesčasy a hádky byly čím dál horší. Máma tvrdila, že ji první tragédie změnila, že už by si nikdy nic takového nedovolila. Brečela u toho. Prosila.

A já jí znovu uvěřila.

Šimonovi byly dva roky, když se to stalo podruhé.

Tentokrát nebyla voda. Byl to otevřený balkon v jejich bytě ve čtvrtém patře. Policejní zpráva později uvedla, že židle byla přiražená k zábradlí. Máma tvrdila, že si ji tam přisunul sám. Dvouleté dítě. Sama tomu asi nevěřila, ale říkala to pořád dokola.

Když mi volali z nemocnice, zhroutila jsem se na podlahu v kanceláři mezi šanony a hrnkem se studenou kávou. Pamatuju si jen kolegyni Hanu, jak mi držela ramena a říkala: „Dýchej, Lucko, dýchej.“ Já nechtěla dýchat. V tu chvíli už ne.

Radek se mnou ten večer skoro nemluvil. Seděl v kuchyni, ruce zaťaté do pěstí, a pak jen řekl:

„Ty jsi jí ho dala znovu.“

To byla nejhorší věta mého života. Protože byla pravdivá.

Po druhém pohřbu už se všechno rozpadlo strašně rychle. Policie to začala brát jinak než poprvé. Nejen jako nešťastnou náhodu. Pozvali si mě, mámu, sousedy, bývalé kolegyně z její práce v lékárně. A tehdy začaly vylézat věci, o kterých se u nás doma nikdy nemluvilo nahlas.

Máma se léta léčila na psychické potíže. Ne pravidelně. Spíš nárazově, tajně, s výpadky. Měla stavy, kdy byla nepřítomná, jindy zmatená, někdy až podivně klidná. Teta Alena u výslechu řekla, že po smrti táty se to zhoršilo, ale v rodině jsme to „nechtěli rozmazávat“.

Nerozumíte tomu? Já taky ne. Jak jsem to mohla nevidět?

Pak jsem četla policejní záznamy. Seděla jsem v autě před domem a brečela nad papíry jak šílená. U prvního případu sousedka uvedla, že máma stála u jezírka a „koukala nějak skrz něj“, než začala křičet. U druhého zase pošták vypověděl, že ji slyšel mluvit na balkoně samotnou ještě před pádem malého. Jako by tam s někým byla.

Když jsem se jí na to zeptala, nejdřív mlčela.

Pak se rozklepala.

„Já jsem nechtěla, Lucinko… já někdy nevím, co je chvíli pravda a co ne.“

„A proč jsi mi to neřekla?“

„Bála jsem se, že mi tě vezmou.“

„Vždyť jsi mi vzala všechno!“

Začala křičet, pak plakat, pak se sesunula na zem. A já nad ní stála úplně prázdná. Ne dcera. Ne matka. Jen skořápka.

Soud trval dlouho. Strašně dlouho. Posudky, výslechy, odvolání. Její advokát mluvil o snížené příčetnosti, o zanedbané léčbě, o tragickém souběhu okolností. Já seděla pár metrů od ženy, která mě porodila, a poslouchala, jak se z mých mrtvých synů stává spis.

Radek to nedal. Vlastně se mu nedivím. Začal pít, já brala prášky na spaní, doma jsme kolem sebe chodili jak cizí lidi. Jednou v noci mi řekl:

„Já když se na tebe podívám, vidím oba kluky. A taky to, že jsme je neochránili.“

Za tři měsíce podal žádost o rozvod.

Nepopírala jsem nic. Ani jsem nebojovala. Na co taky. Byt jsme prodali, každý šel jinam. On do Pardubic, já do malého pronájmu na okraji Prahy, kde je večer slyšet tramvaj a sousedce pořád štěká pes.

Mámu nakonec umístili do léčebny s dohledem. Nebyla odsouzená jako chladný vrah, jak si někteří myslí. Ale soud jasně řekl, že děti neměla nikdy hlídat a že jejich smrti souvisely s jejím vážně zanedbaným psychickým stavem. Ta věta mě pronásleduje. Neměla nikdy hlídat. Jenže hlídala. Protože jsem jí věřila.

Dneska mám doma už jen dvě krabice. V jedné jsou Matýskovy vláčky. Ve druhé Šimonův modrý svetr a plyšový ježek. Občas je otevřu a zase rychle zavřu, protože ten pach dětského prášku a staré látky mě vždycky rozseká na kusy.

Lidé mi říkají, že čas pomůže. Nevím. Mně čas jen ukázal, kolik lží se může vejít do jedné rodiny a jak strašně může bolet, když vás nezradí cizí člověk, ale vlastní máma.

Řekněte mi upřímně… dá se vůbec někdy žít dál, když si v sobě nesete takovou vinu?

A odpustili byste někdy člověku, který vám vzal všechno, i když to možná úplně nechápal?