Když tchyně přeroste přes hlavu: Příběh jedné české domácnosti

„Petro, kde máš ty čisté utěrky? Tady je zase nepořádek!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno rozlepila oči. Bylo sedm hodin, venku ještě šero, ale moje tchyně už byla v plné polní. Vstala dřív než já, což se mi v mém vlastním bytě nikdy nestávalo. Vždycky jsem si myslela, že až děti odejdou z domu, konečně si s Honzou užijeme klid. Jenže místo toho přišla ona – jeho matka, paní Marie.

Všechno to začalo před dvěma lety, když nám Honzův otec nečekaně zemřel na infarkt. Marie zůstala sama v paneláku na Jižním Městě. První týdny jsme za ní jezdili, nosili jí nákupy a snažili se ji rozptýlit. Jenže pak začala volat čím dál častěji: „Petro, já už to sama nezvládnu. Je mi smutno. Bojím se být sama.“ Honza byl jedináček, takže odpovědnost padla na nás.

Jednoho dne přišla ta věta: „Mami, co kdybys šla na čas k nám?“ Neřekla jsem nic. Věděla jsem, že odporovat nemá cenu. Honza měl s mámou vždycky zvláštní vztah – byl její chlapeček, i když mu bylo přes čtyřicet.

První týdny byly zvláštní. Marie byla vděčná, snažila se být nenápadná. Ale postupně začala přebírat vládu nad naším bytem. Přestavěla skříňky v kuchyni, protože „tak je to praktičtější“. Prala naše prádlo, i když jsem jí říkala, že to zvládnu sama. Každý večer chtěla sledovat svůj oblíbený seriál a nahlas komentovala děj. Když jsem si chtěla číst nebo pracovat na počítači, měla jsem pocit, že mi někdo dýchá za krk.

Jednou večer jsem Honzovi řekla: „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde.“

„Petro, vždyť je to jen na čas. Máma je teď slabá, potřebuje nás,“ odpověděl a pohladil mě po ruce.

„Ale já už nemám svůj prostor! Nemůžu si ani v klidu dát kafe nebo si pustit hudbu! Všechno je podle ní!“ vybuchla jsem.

Honza mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma ohni. Miloval mě i svou matku. Ale já měla pocit, že se dusím.

Začala jsem hledat řešení. Zjišťovala jsem možnosti domovů pro seniory. Jenže když jsem viděla ceny a čekací lhůty, bylo mi do breku. Nejlevnější domov stál přes dvacet tisíc měsíčně – víc než celý její důchod. Navíc Marie byla proti: „Do domova mě nedostanete! Tam lidi jen čekají na smrt.“

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela Marie, jak Honzovi říká: „Ta tvoje Petra je nějaká odtažitá. Dřív jsme si rozuměly víc.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem byla cizincem ve vlastním domě.

Začaly hádky. Marie mi vyčítala, že nejsem dost pečlivá hospodyně. Že neumím vařit svíčkovou jako ona. Že bych měla víc uklízet. Honza se snažil být prostředníkem, ale většinou to skončilo tím, že odešel do práce dřív a vracel se později.

Jednoho večera jsem seděla v koupelně na zemi a brečela do ručníku. Přemýšlela jsem, jestli mám právo být naštvaná. Vždyť Marie je stará a nemocná. Ale co já? Kdo myslí na mě?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky jen proto, abych byla chvíli sama. V práci jsem zůstávala přesčas. Doma jsem byla hostem.

Jednou přišla dcera Klára na návštěvu a šeptla mi: „Mami, ty jsi nějaká jiná…“

„Jsem unavená,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Klára mě objala: „Musíš myslet i na sebe.“

To byl zlomový okamžik. Začala jsem hledat pomoc – psychologa, podpůrné skupiny pro pečující osoby. Zjistila jsem, že nejsem sama. Spousta žen v mém věku řeší to samé: jak pečovat o staré rodiče a zároveň neztratit samu sebe.

Jednoho dne jsem si sedla s Honzou ke stolu.

„Honzo, já už takhle nemůžu dál. Potřebuju svůj život zpátky.“

Dlouho mlčel.

„Co navrhuješ?“ zeptal se tiše.

„Musíme najít kompromis. Třeba pečovatelská služba, nebo aspoň pár dní v týdnu domov pro seniory na zkoušku.“

Marie zuřila: „Vy mě chcete odložit! Jako starý nábytek!“

Ale tentokrát jsem ustála svůj postoj. Vysvětlila jsem jí, že ji máme rádi, ale potřebujeme taky žít svůj život.

Nakonec jsme našli kompromis – Marie chodí dvakrát týdně do denního stacionáře a jednou týdně k nám dochází pečovatelka. Není to ideální, ale aspoň máme s Honzou chvíli pro sebe.

Někdy si říkám: Je sobecké chtít svůj klid? Kde je hranice mezi péčí o blízké a ochranou vlastního štěstí? Co byste dělali vy na mém místě?