Ve stínu génia: Jak jsem se naučila odpouštět

„Proč jsi zase dostala trojku z matematiky, Kláro? Podívej se na Tomáše, ten měl vždycky samé jedničky!“ slyšela jsem mámin hlas, ostrý jako břitva, zatímco jsem seděla shrbená nad kuchyňským stolem. Bylo mi třináct a v tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Tomáš stál opodál, v ruce diplom z okresní olympiády, a tvářil se, že ho to vlastně vůbec nezajímá. Ale já věděla, že je na sebe pyšný. A rodiče na něj ještě víc.

Od té doby se tenhle scénář opakoval pořád dokola. Každý můj neúspěch byl srovnáván s jeho úspěchy. Každý můj úspěch byl přehlížen nebo zlehčován. „No vidíš, že to jde, když se snažíš,“ řekla máma jednou, když jsem přinesla jedničku z češtiny. Ale v jejím hlase nebyla radost, spíš úleva, že jsem konečně nezklamala. Tomáš mezitím sbíral další ocenění a já se pomalu učila být tichá, nenápadná a hlavně – nebýt na obtíž.

Táta byl většinou v práci nebo v garáži. Když už přišel domů, mluvil hlavně s Tomášem o fotbale nebo o tom, jak mu jde fyzika. Mě se ptal jen na to, jestli už mám hotové úkoly. Jednou jsem se pokusila začít rozhovor o knížce, kterou jsem četla, ale táta jen kývl hlavou a dál listoval novinami.

V pubertě jsem začala být vzteklá. Doma jsem bouchala dveřmi, hádala se s mámou kvůli maličkostem a Tomášovi jsem záviděla každé slovo pochvaly. „Proč ho pořád tak vychvalujete? Já tu taky existuju!“ vykřikla jsem jednou při večeři. Máma se na mě podívala s nepochopením: „Ale Klárko, ty přece víš, že tě máme rádi.“ Jenže já to nevěděla. Cítila jsem jen prázdnotu a vztek.

Tomáš šel studovat medicínu do Prahy a já zůstala doma v malém městě u Plzně. Rodiče byli pyšní – „Náš Tomáš bude doktor!“ říkali všem sousedům. Já jsem šla na pedagogickou školu a nikdo se mě neptal proč. Bylo to prostě samozřejmé – Klára není tak chytrá jako Tomáš.

Jednou v zimě, když bylo Tomášovi dvacet pět a mně dvacet tři, přijel domů na Vánoce. Seděli jsme u stolu a máma vyprávěla historky z jeho dětství: „Pamatuješ, jak jsi ve čtyřech letech uměl počítat do sta?“ Smála se a táta přikyvoval. Já tam seděla jako cizí člověk. Najednou Tomáš promluvil: „A víte, že Klára vyhrála okresní literární soutěž? To je super, ségra.“ Všichni ztichli. Máma se usmála: „To je hezké.“ Ale bylo to jen gesto.

Po těch Vánocích jsem se rozhodla odstěhovat do Plzně. Pronajala jsem si malý byt a začala učit na základní škole. Byla jsem sama, ale poprvé svobodná. Jenže staré rány bolely dál. Večer jsem si často přehrávala v hlavě hádky s mámou nebo chvíle, kdy mě táta odbyl. Psala jsem si deník a snažila se pochopit, proč mě to pořád tolik bolí.

Jednoho dne mi volala máma: „Klárko, táta měl infarkt.“ V tu chvíli šlo všechno stranou. Sedla jsem do vlaku a jela domů. V nemocnici ležel táta bledý a unavený. Držela jsem ho za ruku a poprvé po letech jsme spolu mluvili o něčem jiném než o škole nebo povinnostech. „Víš, Klárko,“ řekl tiše, „já jsem ti možná nikdy nedal tolik pozornosti jako Tomášovi. Ale vždycky jsem tě měl rád.“ Rozplakala jsem se.

Po tátově uzdravení jsme začali být jako rodina víc spolu. S mámou jsme si povídaly o dětství, o tom, jaké to bylo být druhé dítě ve stínu bratra. Máma mi řekla: „Měla jsem strach tě ztratit, když jsi byla malá nemocná. Možná proto jsem byla přísná.“ Najednou mi došlo, že každý z nás má své bolesti a strachy.

S Tomášem jsme si jednou večer sedli na lavičku před domem. „Víš, ségra,“ začal nejistě, „já ti záviděl tvoji svobodu. Mně všichni pořád říkali, co mám dělat.“ Poprvé jsme si byli blízko jako sourozenci.

Dnes už vím, že odpustit neznamená zapomenout. Znamená to přijmout minulost a najít v ní sílu pro budoucnost. Moje rodina není dokonalá – ale je moje.

Někdy si kladu otázku: Kolik dětí v Česku žije ve stínu svých sourozenců? A kolik z nich najde odvahu říct nahlas svůj příběh?