Vrátila jsem se z porodnice s dcerou v náručí a doma mě čekal binec, ticho a manžel, kterému bylo všechno jedno

„To si děláš srandu…“ vydechla jsem hned ve dveřích, když mi táta postavil tašku z porodnice na zem a já ve vajíčku držela malou Terezku, zabalenou v dece s medvídky.

V předsíni byly rozházené boty, na věšáku visela jedna moje bunda na zemi, z kuchyně táhl kyselý pach starého nádobí a na stole stály tři hrnky se zaschlou kávou. V koši přetékaly odpadky. Na sušáku viselo prádlo, které tam očividně bylo už několik dní. A uprostřed toho všeho stál můj manžel Petr v teplákách a řekl jen:

„No jo, nestihl jsem to. Měl jsem toho teď fakt hodně.“

Pamatuju si, jak jsem tam stála, stehy po porodu mě pálily, břicho bolelo, prsa nalitá k prasknutí, a místo pocitu, že jsme rodina a začínáme něco nového, se mi chtělo brečet hned na chodbě paneláku.

Moje máma jen sevřela rty. Táta vzal bez řečí pytel s odpadky a odnesl ho dolů.

Petr si mezitím naklonil hlavu k autosedačce a řekl tím svým skoro uraženým tónem:

„Ahoj, princezno. Tak co, doma?“

Nevím proč, ale v tu chvíli mě to rozčílilo snad ještě víc. Jako by hrál roli hodného táty na pět vteřin, a tím to pro něj končilo.

První dny byly mlha. Kojení, přebalování, praní poblitých bodyček, moje krev, moje bolest, moje nespavost. Terezka byla krásná, voňavá a maličká, ale hodně plakala. Ne dlouho v kuse, spíš pořád po kouskách. Dvacet minut spánek, pak křik. Další hodina na rukách. Já seděla v obýváku na rozkládacím gauči, protože v ložnici bylo vedro a tam se mi líp kojilo, a koukala v noci z okna na světla protějšího paneláku. Tolik cizích lidí za těmi okny. A já si připadala strašně sama.

Petr chodil kolem mě jako návštěva.

„Můžeš ji chvilku vzít?“ prosila jsem ho jednou odpoledne. „Já jsem nebyla na záchodě v klidu snad od rána.“

Ani nezvedl oči od notebooku.

„Teď nemůžu. Hoří nám projekt. Ty jsi doma, ne?“

Ty jsi doma.

Ta věta se mi zařezla pod kůži.

Jako bych doma ležela s kafem a koukala na seriály. Jako bych mezi kojením neuklízela, neprala, nevařila aspoň něco rychlého, a hlavně se nesnažila udržet při životě maličkého člověka i sama sebe.

Večer jsem mu to zkusila říct v klidu.

„Petře, já to nezvládám. Potřebuju, abys aspoň večer umyl nádobí a někdy si ji vzal.“

On si povzdechl, opřel se o linku a zakroutil hlavou.

„A já jako co? Taky pracuju. Myslíš, že mě to baví? Když nebudu makat, z čeho to asi zaplatíme?“

„Já neříkám, abys nepracoval. Já říkám, že tohle je taky práce.“

„Prosím tě, nepřeháněj.“

Nepřeháněj.

Ve mně se něco lámat začalo už tehdy.

Pak přišly týdny, kdy jsem spala po hodinách, někdy po půlhodinách. Vlasy jsem měla pořád stažené do mastného culíku, tričko věčně od mlíka, ruce suché od mytí lahviček a mýdla. Když Terezka konečně usnula, srdce mi bušilo i tak, protože jsem věděla, že za chvíli začne znovu. Někdy jsem ji houpala a brečela s ní. Potichu, aby to nikdo neslyšel. I když vlastně… bylo jedno, jestli by to někdo slyšel.

Petr spal.

Jednu noc, bylo asi půl čtvrté, Terezka křičela už skoro čtyřicet minut. Zkoušela jsem všechno. Nakojit, přebalit, pochovat, odříhnout. Hlava mi třeštila a měla jsem pocit, že omdlím. Šla jsem do ložnice a zatřásla Petrem.

„Petře. Prosím tě, vstávej. Já už fakt nemůžu.“

Neprobudil se.

Zatřásla jsem jím víc. Nic.

A pak jsem to uviděla. V obou uších měl pěnové špunty.

Normálně oranžové špunty do uší. Pečlivě zastrčené, aby neslyšel vlastní dceru. Aby nerušila jeho spánek.

Chvíli jsem jen stála. Terezka mi plakala v náručí, ručičky sevřené v pěstičky, obličej celý rudý. A mně najednou bylo strašné ticho. Takové to ticho, když pochopíte něco, co už nejde odpárat.

Vyndala jsem mu jeden špunt.

„To myslíš vážně?“ řekla jsem.

Otevřel oči a zamrkal.

„Co je zase?“

„Ty sis dal špunty, abys ji neslyšel?“

Sedl si, podrážděný, rozcuchaný.

„No a? Potřebuju se vyspat. Ráno vstávám do práce.“

Koukala jsem na něj a úplně cize jsem si říkala, koho to mám před sebou.

„A já vstávám kdy? Já nespím už týdny, Petře.“

„Tak si lehni přes den, ne?“

Tohle řekl. Fakt tohle.

Asi jsem čekala výčitku, omluvu, cokoliv. Místo toho si ten špunt chtěl dát zpátky.

Ráno jsem zavolala mámě.

Přijela za hodinu. Když mě viděla, nic se neptala. Jen vzala tašky, do jedné dala plínky, do druhé pár věcí pro Terezku. Já si sbalila mikinu, doklady a dvě trička. Petr stál v kuchyni a nechápal.

„Ty jako kam jdeš?“

„Pryč.“

„Zase dramatizuješ.“

„Ne. Já už jen konečně vidím realitu.“

Poprvé jsem to řekla nahlas a nerozklepala jsem se. To mě překvapilo nejvíc.

U rodičů jsem se po dvou dnech poprvé pořádně vyspala. Máma si vzala Terezku po kojení do obýváku a já spala tři hodiny v kuse. Když jsem se probudila, brečela jsem do polštáře úlevou. Ne smutkem. Úlevou.

Pak jsem podala žádost o rozvod. Ne kvůli jedné hádce. Ne kvůli bordelu v bytě. Ale kvůli tomu, že jsem vedle sebe měla člověka, kterému bylo jedno, že se hroutím. A když bylo nejhůř, ještě si zacpal uši.

Dneska je Terezce deset měsíců. Petr se občas ozve, občas posílá zprávy, ve kterých píše, že jsem mu nedala šanci. Jenže já mu těch šancí dala tolik, že jsem při tom málem přišla sama o sebe.

Řekněte mi upřímně… odešly byste dřív? Nebo jsem fakt měla ještě čekat, až mě to doma úplně semele?

Dodnes si říkám, jak může někdo neslyšet pláč vlastního dítěte. A hlavně… jak dlouho jsem to ještě chtěla omlouvat?