Těžké rozhodnutí: Proč jsem se rozhodla neodkázat dědictví svému synovi

„Mami, to nemůžeš myslet vážně!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítila, jak se mi třesou prsty. Věděla jsem, že tenhle rozhovor jednou přijde, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bude tak bolestivý.

„Tomáši, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale on mě nenechal domluvit.

„Celý život jsem ti pomáhal! A teď tohle? Kvůli Lucii? Kvůli tomu, že ona je tvoje oblíbená?“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film: Tomáš, když byl malý kluk a schovával se za moje sukně před bouřkou. Lucie, jak mi pomáhala s nákupem, když jsem měla horečku. A já mezi nimi, rozervaná mezi dvěma dětmi, které miluji stejně, ale které jsou tak rozdílné.

Byla jsem na všechno sama od chvíle, kdy nás Petr opustil. Alimenty chodily nepravidelně – někdy přišly včas, jindy jsme museli žít z posledních korun. Pamatuji si ty večery, kdy jsem dětem lhala, že nemám hlad, jen abych jim mohla dát víc jídla. Nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější.

Ale Tomáš… Tomáš se změnil. Po maturitě začal pracovat u známého v autodílně. Peníze mu šly do hlavy. Najednou měl nové kamarády, drahé boty a večírky. Přestával chodit domů. Když přišel, byl podrážděný nebo opilý. Lucie mezitím studovala na zdravotní sestřičku a po večerech mi pomáhala s domácností.

Jednou v noci mě vzbudil křik. Tomáš se hádal s Lucií kvůli penězům. „Ty jsi vždycky byla mámina holčička! Všechno ti dá! Já si musím všechno vybojovat!“ křičel na ni. Lucie plakala a já stála mezi nimi, neschopná zasáhnout.

Od té doby se něco zlomilo. Tomáš začal brát půjčky. Jednou mi přišla upomínka – jeho dluh na mou adresu. Když jsem se ho ptala, co se děje, jen mávl rukou: „To není tvoje starost.“ Ale byla to moje starost. Všechno v mém životě bylo o dětech.

Pak přišel ten den – den, kdy mi zavolali z banky. Tomáš použil můj občanský průkaz a podepsal ručení na další půjčku. Zhroutila jsem se na židli a brečela jako malá holka. Jak mohl? Jak mohl můj syn udělat něco takového?

Lucie mě objala a šeptala: „Mami, už mu nemůžeš dál věřit.“

Bylo to jako rána do srdce. Ale měla pravdu.

Začala jsem přemýšlet o budoucnosti. Mám malý byt v paneláku na Jižním Městě a chalupu po rodičích v Orlických horách. Chtěla jsem oběma dětem něco zanechat – spravedlivě rozdělit to málo, co mám. Ale co když Tomáš všechno prodá a propije? Co když ho jeho dluhy zničí?

Seděla jsem u notáře a ruce se mi třásly. „Paní Novotná,“ řekl laskavě, „jste si jistá tímto rozhodnutím?“

„Nejsem,“ přiznala jsem popravdě. „Ale musím ochránit alespoň Lucii.“

Podepsala jsem závěť – chalupa připadne Lucii, byt zůstane mně do smrti a pak také jí. Tomášovi zůstane jen pár osobních věcí a památky po otci.

Když se to Tomáš dozvěděl, přišel domů opilý a rozbil dveře do mého pokoje.

„Nenávidím tě!“ křičel. „Jsi stejná jako táta! Nikdy jsi mě neměla ráda!“

Srdce mi pukalo bolestí. Ale tentokrát jsem už neplakala.

„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „miluji tě víc než svůj vlastní život. Ale nemohu ti dát něco, co by tě mohlo zničit.“

Odešel a od té doby jsme spolu téměř nemluvili.

Lucie mi často říká: „Mami, udělala jsi správně.“ Ale já si nejsem jistá. Každou noc přemýšlím – mohla jsem udělat něco jinak? Měla jsem být přísnější? Nebo trpělivější?

Teď sedím u okna a dívám se na šedé paneláky podzimního Prahy. Vím, že mě mnozí odsoudí – jak může matka nechat své dítě bez dědictví? Ale někdy je láska i o tom říct ne.

A tak se ptám sama sebe i vás: Je možné ochránit dítě před ním samým? Nebo je mateřská láska jen nekonečné odpouštění?