Letos narozeniny neslavím, jsem na dně: Ale kamarádi rozhodli jinak

„Mami, proč letos nepečeš dort?“ ptá se mě Anička a její oči jsou plné očekávání. Stojím u kuchyňské linky, v ruce držím prázdnou peněženku a v hlavě mi hučí. Co jí mám říct? Že letos nemáme ani na máslo, natož na oslavu? Že jsem ztratila práci a alimenty od Petra chodí, jak se mu zachce? Místo odpovědi se otočím ke dřezu a předstírám, že mě něco zaujalo na špinavém hrnku.

„Letos to bude jiné, Aničko,“ zamumlám nakonec. „Uděláme si hezký den jen spolu, co říkáš?“

Ale vím, že lžu. Letos to nebude hezké. Letos je všechno těžké. Každý den počítám drobné, abych měla na rohlíky a mléko. V noci nemůžu spát, protože přemýšlím, jak zaplatím nájem v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. A teď jsou tu moje narozeniny – den, který jsem vždycky slavila s přáteli, s dětmi, s dortem a smíchem. Jenže letos nemám sílu ani chuť.

Telefon mi vibruje na stole. Zpráva od Jany: „Tak co, v sobotu u tebe? Máme přijít v pět?“

Ztuhnu. Jana, Lucka, Tomáš… Moje parta už od gymplu. Vždycky jsme drželi při sobě. Ale teď… teď bych nejradši zmizela. Nemůžu je pozvat do bytu, kde je prázdná lednice a kde bych jim mohla nabídnout maximálně kávu z posledního balíčku.

„Letos to ruším,“ napíšu rychle zpět. „Není nálada ani důvod.“

Za pár minut mi volá Lucka. „Co blbneš? Vždyť jsme se těšili! Děcka už mají připravený obrázky pro Aničku!“

„Promiň, Luci,“ šeptám do telefonu. „Fakt to nejde. Je mi líto.“

Chvíli je ticho. Pak Lucka řekne: „Hele, jestli potřebuješ pomoct…“

„Ne! To není ono!“ vyhrknu rychle. „Jen prostě… letos to nejde.“

Zavěsím a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nechci být za chudinku. Nechci, aby mě litovali. Vždycky jsem byla ta silná, co všechno zvládne sama.

Večer usínám s pocitem viny a studu. Anička vedle mě tiše oddychuje a já jí hladím vlásky. Přemýšlím o tom, jak jsme s kamarády vždycky slavili – na zahradě u Tomáše, v parku s dekou a termoskou kávy, doma u mě s buchtou a vínem z krabice. Nikdy jsme nepotřebovali nic extra. Jenže teď mám pocit, že nemám co nabídnout.

Sobota ráno. Snažím se tvářit vesele kvůli Aničce, ale uvnitř jsem prázdná. Chystám jí snídani – poslední dva rohlíky s máslem. Najednou někdo zvoní u dveří.

„Mami! To bude teta Jana!“ volá Anička nadšeně.

Ztuhnu. Nečekala jsem nikoho. Otevřu dveře – a tam stojí Jana s Luckou a Tomášem. Každý drží něco v ruce – Lucka nese krabici s dortem, Tomáš má v náručí pytel s hračkami a Jana drží kytici tulipánů.

„Co… co tady děláte?“ koktám překvapeně.

Jana se usměje: „No přece slavíme tvoje narozeniny! Myslíš si, že nás jen tak odbudeš?“

Lucka mi podává dort: „Pekla jsem celou noc! A neboj, je bezlepkový kvůli Aničce.“

Tomáš mezitím rozkládá deku na podlaze obýváku a děti už rozbalují hračky.

„Ale já… já nemám nic…“ začnu brečet.

Jana mě obejme: „Ty máš nás. To stačí.“

Sedíme spolu na zemi, pijeme kávu z mých posledních zásob a smějeme se historkám z mládí. Děti si hrají, Anička zpívá písničky a já poprvé po dlouhé době cítím něco jako štěstí.

Večer, když všichni odejdou a já uklízím prázdné hrníčky, přemýšlím o tom, proč je tak těžké přijmout pomoc od těch nejbližších. Proč mám pocit viny za něco, co není moje vina? Proč mám strach ukázat slabost?

Možná právě proto máme přátele – aby nás podrželi ve chvíli, kdy už sami nemůžeme dál.

A tak se ptám: Proč je pro nás tak těžké říct si o pomoc? A kdy jste naposledy nechali své blízké nahlédnout do svých starostí?