Když jsem poprvé řekla „ne“ vlastní rodině, máma mě nazvala sobcem. A já se zhroutila mezi hrnci a výčitkami

„Takže ty mi teď řekneš, že nepřijedeš?“ hlas mojí mámy Aleny řezal do uší tak ostře, že jsem musela telefon odtáhnout. V jedné ruce jsem držela vařečku, druhou jsem se opírala o linku, protože se mi najednou zamotala hlava. Na sporáku bublala polévka, v koupelně hučela pračka a můj sedmiletý syn Matěj z obýváku volal, že nemůže najít cvičebnici. A do toho máma skoro křičela: „Teta Věra jde zítra na vyšetření, strejda Karel neřídí, Jana je v práci a ty máš zase něco důležitějšího?“