Táta po mámině smrti skoro přestal mluvit. Když vyhodil její portrét, myslela jsem, že už k sobě nikdy nenajdeme cestu

Mámin obličej jsem našla v koši pod slupkami od brambor. Papír byl přeložený napůl a přes její nakreslené oko se táhla hnědá skvrna od kávy. Chvíli jsem jen stála s rukou na víku. Ten portrét jsem večer nechala na kuchyňském stole, aby si ho táta konečně všiml.

Všiml.

Vytáhla jsem ho a položila před něj. Seděl nad složenkou za elektřinu a ani nezvedl hlavu.

„Tohle nebyl odpad.“

„Tak si ty papíry nenechávej všude.“

„Je na tom máma.“

Teprve potom se podíval. Na kresbu, ne na mě.

„Vidím. Musím do práce.“

Bylo mi devatenáct a máma byla čtyři roky mrtvá. Po její smrti táta začal brát směny navíc. Nejdřív jsme peníze opravdu potřebovali. Později už jsem nevěděla, jestli potřebujeme peníze, nebo on potřebuje nebýt doma.

Když jsem se zeptala, jak se má, odpověděl, že ho bolí záda. Když jsem chtěla mluvit o mámě, šel vynést tříděný odpad.

Před rokem se k nám nastěhovala Alena s Terezou. Alenu si táta později vzal. Nebyla zlá, jen se bála šlápnout vedle. Ptala se mě, jestli může přesunout hrnek, který máma používala, ale na společné fotky se neptal nikdo. Jednoho dne prostě zmizely z obýváku.

Tereza byla o rok mladší. Sdílely jsme pokoj rozdělený knihovnou a obě předstíraly, že nám to nevadí. Když táta začal s tím, že kreslením se složenky nezaplatí, nasadila si sluchátka.

To mě na ní štvalo nejvíc. Že slyší, a dělá, že ne.

Po maturitě jsem pracovala v pekárně a dávala doma tři tisíce měsíčně. Po večerech jsem kreslila. Chtěla jsem se hlásit na vyšší odbornou školu s výtvarným zaměřením, ale potřebovala jsem připravit portfolio a zaplatit přípravný kurz.

„Kurz za čtyři tisíce?“ Táta odsunul talíř. „Na takový věci teď nemáme.“

„Já je po tobě nechci. Našetřila jsem si.“

„Tak si je schovej na něco užitečnýho.“

Alena začala sklízet nádobí. Tereza koukala do talíře.

„Třeba na co?“ zeptala jsem se. „Na další příspěvek na lednici?“

Táta prudce vstal.

„Dokud tady bydlíš, nebudeš se mnou takhle mluvit.“

V pokoji jsem pak nacpala kresby do desek. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si začala hledat podnájem, přestože jsem věděla, že bych po kauci neměla ani na jízdenku do práce.

Tereza sundala sluchátka.

„Ten portrét jsem viděla. Je dobrej.“

„Tak jsi to mohla říct dole.“

Zrudla a stáhla ruce do rukávů.

„Já nechci, aby se zase někdo rozváděl.“

Poprvé mi došlo, že její mlčení nemusí být pohodlnost. Její vlastní táta při hádkách balil tašku. Někdy ji zase vybalil. Jednou už ne.

Sedla jsem si vedle ní. Omluvit jsem se nedokázala, ale nechala jsem ji prohlížet desky.

U jedné kresby se zastavila.

Byl na ní táta v nemocniční chodbě. Shrbený, s máminou kabelkou na kolenou. Kreslila jsem ho zpaměti tolikrát, až jsem se přestala bát, že ten obraz zapomenu.

„Tohle viděl?“

Zavrtěla jsem hlavou.

V neděli mi Tereza řekla, že Alena jde nakoupit a táta zůstává doma. Prý bych mu mohla kresby ukázat. Málem jsme se kvůli tomu pohádaly.

„Nechci další přednášku.“

„Budu tam s tebou.“

Nakonec jsem souhlasila. Desky na stůl položila ona. Já bych je asi zase odnesla.

Táta si povzdechl.

„Jestli jde zase o ten kurz…“

„Jen se podívej,“ řekla Tereza.

Listoval pomalu. Přes portréty lidí z autobusu, naše sídliště v dešti, Aleniny ruce při loupání jablek. U nemocniční chodby se zastavil.

Palcem přejel roh papíru.

„To bylo ten poslední čtvrtek.“

Přikývla jsem.

„Myslel jsem, že jsi tehdy spala u babičky.“

„Přijela jsem dřív. Seděla jsem naproti tobě.“

Dlouho mlčel. Tereza se zvedla a zavřela za sebou dveře.

„Já si tě tam nepamatuju,“ řekl tiše.

„Já vím.“

Rozbrečela jsem se. Ne hezky, ne potichu. Táta mi podal utěrku, protože kapesníky nebyly po ruce. Bylo to tak pitomý, až jsem se mezi vzlyky zasmála.

„Ten obrázek mámy jsem vyhodil schválně,“ přiznal. „Nemohl jsem se na něj dívat. To jsem ti měl říct. Promiň.“

„Ale já na ni koukat potřebuju.“

Sklopil oči.

„Můžu si ten z chodby nechat?“

Řekla jsem, že ano, ale nejdřív mu udělám kopii.

Dneska mi pořád občas radí, ať si najdu jistější práci. Na kurz jsem si zaplatila sama. Jenže minulý týden přinesl z práce zbytek kvalitního papíru a zeptal se, jestli se mi bude hodit.

Mámin portrét máme v kuchyni. Skvrnu jsem úplně neodstranila.

Nevím, jestli se čtyři roky ticha dají dohnat. Ale poprvé mám pocit, že se o to táta snaží taky.