Šest let jsem odmítala synovu ženu. Pak mi zavolal z dětské nemocnice a já musela spolknout všechno, co jsem kdy řekla

Na displeji svítilo devět zmeškaných hovorů od Pavla. Syn mi za poslední rok nezavolal ani devětkrát dohromady. Pod nimi byla zpráva: „Anička je na dětské JIP. Prosím, zavolej.“ Sedla jsem si na botník, pořád v kabátu, a nemohla trefit prstem jeho jméno.

„Má zánět srdečního svalu,“ řekl. „Včera ještě koukala na pohádky. Dneska ji vezla sanitka.“

Slyšela jsem nějaké pípání a potom jeho dech.

„Potřebujeme pohlídat Matěje. Terezina máma je po operaci a já… mami, já nevím, koho jinýho zavolat.“

Právě to mě zabolelo. Nebyla jsem člověk, kterému volá první. Byla jsem ten poslední.

Když mi před osmi lety přivedl Terezu představit, položila na stůl krabici domácích věnečků. Poděkovala jsem a všimla si její ošoupané kabelky. Dnes se za to stydím, ale tehdy jsem podle té kabelky během vteřiny rozhodla, co je zač.

Byla Romka, bydlela s rodiči a dvěma sourozenci v městském bytě a pracovala v pekárně. Pavel dokončoval vysokou školu. Já byla účetní, měla splacený byt a pocit, že náš život má nějakou úroveň.

„Nemáte si moc o čem povídat,“ řekla jsem mu potom.

„Seděli jsme tu dvě hodiny, mami.“

„Teď myslím do budoucna.“

Tím jsem začala. Ne křikem. Poznámkami, které se daly vydávat za starost.

Na návštěvě u jejích rodičů mě rozčilovalo, že všichni mluví současně, že se večeře posunula o hodinu a že se pořád někdo zastavoval bez ohlášení. Terezin otec se mě zeptal, jestli jim přijedu zkontrolovat i skříně. Zasmáli se. Já ne.

Pak jsem slyšela Terezu v předsíni říct Pavlovi: „Tvoje máma si myslí, že jsme špína.“

Místo abych přemýšlela proč, urazila jsem se.

Když čekali Aničku, nabídla jsem Pavlovi peníze na kauci. Pod podmínkou, že nájemní smlouva bude jen na něj.

„Aby ses měl kam vrátit, až to skončí.“

Peníze nechal na stole.

Na svatbu jsem nepřišla. Napsala jsem, že mě bolí záda. Pavel odpověděl jen: „Dobře.“

Potom už chodily hlavně fotografie dětí. Někdy jsem poslala dárek, někdy poznámku, že Anička potřebuje pořádné boty. Tereza mi jednou vrátila tisícovku s lístkem: „Boty má. Posudek nepotřebujeme.“

Uložila jsem si ho jako důkaz její nevděčnosti.

Teď jsem před jejich bytem držela tašku s pyžamem a čekala na otevření.

Tereza měla mastné vlasy stažené gumičkou a pod očima tmavé kruhy. Bez pozdravu mi podala Matějův batoh.

„Školka je do půl páté. Ve středu má logopedii. Telefon na lednici. A nesmí vlašské ořechy.“

Přikývla jsem.

„Terezo, já…“

„Teď ne. Prosím.“

V jejich kuchyni stála na lince nedopitá káva. Na lednici visel rozpis směn: Pavel sklad, Tereza pekárna. Vedle složenka za elektřinu a Aniččin obrázek rodiny. Mě nenakreslila. Proč taky.

Matěj se schoval za dveře dětského pokoje.

„Ty jsi ta babička, co k nám nechodí?“

„Jo,“ řekla jsem. „To jsem já.“

První noc jsem skoro nespala. Matěj chtěl maminku, pak světlo, pak jiné pyžamo. Ráno jsem mu spálila rohlík pod grilem a brečela u otevřeného okna, aby mě neviděl.

Aniččin stav se další den zhoršil. Pavel mi volal z nemocniční chodby a najednou se rozplakal. Můj čtyřiatřicetiletý syn, kterému jsem kdysi tvrdila, že jednou pochopí, proč jsem proti jeho manželství.

„Já se bojím, mami.“

„Já vím. O Matěje se postarám. Zůstaňte u ní.“

Neměla jsem nic lepšího. A poprvé jsem se nesnažila mít.

Terezu jsem potkala čtvrtý den u nemocničního automatu. Přivezla jsem čisté oblečení a vývar v termosce. Třásly se jí ruce, když trhala sáček s cukrem.

„Musím vám něco říct,“ začala jsem.

Ztuhla.

„Chovala jsem se k vám strašně. Kvůli tomu, odkud jste. Kvůli představám, které jsem si odmítla ověřit.“

Dívala se na kelímek.

„Já vás před dětmi taky nešetřila,“ řekla. „Ale nebudu dělat, že jsme začaly stejně.“

„To po vás nechci.“

„Až se Anička uzdraví, zase zmizíte?“

Tentokrát jsem neslíbila, že bude všechno jiné.

„Ve středu má Matěj logopedii. Vyzvednu ho i příští týden. Jestli dovolíte.“

Anička se vrátila domů po třech týdnech. Čekaly ji kontroly a dlouhé šetření. Nás čekalo něco, na co žádný lékař pokyny nenapsal.

Dnes k nim chodím ve středu. S Terezou si pořád vykáme. Minule mi ale sama zavolala, jestli nechci zůstat na večeři.

Šla jsem domů pomalu a brečela až ve výtahu.

Kolik takových večeří jsem nám vzala, protože jsem chtěla mít pravdu? A mám vůbec právo čekat odpuštění, když teprve začínám napravovat, co jsem pokazila?