Když sousedka požádala, abych se postarala o její maminku: Jak jsem našla smysl života v důchodu

„To nemyslíš vážně, Jano! Já přece nejsem žádná pečovatelka,“ vyhrkla jsem, když mi sousedka v dešti podávala klíče od svého bytu. Její oči byly zarudlé od pláče a ruce se jí třásly. „Prosím tě, Aleno, já už nevím, co mám dělat. Maminka je po mrtvici, potřebuje dohled a já musím do Německa. Tady nikoho nemá. Jenom na pár měsíců…“

Stála jsem na prahu svého bytu v paneláku na okraji Plzně a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Po třiceti letech ve školní jídelně jsem byla sotva rok v důchodu. Dny se mi slévaly do šedivé mlhy – ráno káva, pak nákup, odpoledne televize. Občas jsem hlídala vnuka Tomáška, ale dcera s manželem se nedávno přestěhovali do Brna. Najednou bylo ticho až příliš hlasité.

Jana byla vždycky ta akční – dvě práce, syn na vysoké, manžel odešel před lety. Když mi teď s očima plnýma slz svěřovala svou maminku Věru, cítila jsem směs lítosti a vzteku. Proč zrovna já? Proč mám já řešit cizí rodinné problémy?

„Dobře,“ povzdechla jsem si nakonec. „Ale jenom na zkoušku.“

První den u paní Věry byl jako ledová sprcha. Byt voněl starobou a levandulí. Věra seděla v křesle, pohled upřený do prázdna. „Kdo jste?“ zeptala se slabým hlasem.

„Jsem Alena, sousedka vaší dcery. Budu vám pomáhat.“

„Já žádnou pomoc nepotřebuju,“ odsekla a odvrátila tvář.

Cítila jsem se trapně a nepatřičně. Připadala jsem si jako vetřelec v jejím životě. Ale Jana volala každý večer a prosila mě o trpělivost.

Dny plynuly pomalu. Vařila jsem polévky, četla Věře noviny, pomáhala jí s hygienou. Někdy byla protivná, jindy smutná. Jednou večer mi řekla: „Víte, že jsem dřív hrála na klavír? Teď už ani nevím, kde mám ruce.“

Začala jsem jí pouštět staré písničky z rádia. Občas se pousmála nebo si tiše broukala melodii. Postupně jsme si k sobě našly cestu. Vyprávěla mi o svém mládí v Plzni, o tom, jak za války schovávala s rodiči židovskou holčičku. Byly to příběhy plné bolesti i naděje.

Moje vlastní rodina ale nechápala, proč trávím tolik času u cizí paní. Syn mi jednou řekl: „Mami, proč si radši neužíváš důchod? Proč pořád někomu sloužíš?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Sama jsem si často kladla stejnou otázku. Ale když jsem byla s Věrou, měla jsem pocit, že dělám něco důležitého.

Jednoho dne Věra upadla v koupelně. Našla jsem ji na zemi, třásla se zimou a plakala: „Nechci být na obtíž…“

Objala jsem ji a řekla: „Nejste na obtíž. Každý někdy potřebuje pomoc.“

Ten večer jsem doma dlouho nemohla usnout. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která zemřela sama v nemocnici. Tehdy jsem byla příliš zaměstnaná prací a rodinou, abych za ní jezdila častěji. Teď jsem měla šanci něco napravit – i když ne přímo u své mámy.

S Věrou jsme začaly chodit na procházky do parku. Lidé nás zdravili, někdy se zastavili na kus řeči. Věra rozkvetla – začala zase trochu malovat akvarely a dokonce napsala dopis své dávné kamarádce.

Jednoho dne mi Jana volala z Německa: „Mami je díky tobě jako vyměněná! Nevím, jak ti poděkovat.“

Ale nebylo to jen o Věře. I já jsem se změnila. Přestala jsem litovat sama sebe a začala si vážit každého dne.

Pak ale přišel zlom – Věra dostala zápal plic a skončila v nemocnici. Byla slabá a zmatená. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku.

„Aleno… děkuju ti…“ zašeptala.

Po týdnu zemřela.

Byla jsem zdrcená. Doma mě čekalo ticho a prázdnota ještě větší než předtím. Ale něco ve mně zůstalo – pocit, že i v důchodu může člověk být užitečný.

Dnes chodím pomáhat do domova seniorů jako dobrovolnice. Každý den tam potkávám lidi s podobnými příběhy jako měla Věra.

Někdy si říkám: Proč je v naší společnosti stáří tak osamělé? Proč se tolik bojíme být na obtíž? A co kdyby každý z nás věnoval trochu svého času těm, kteří už nemají nikoho?