Půjčila jsem dceři všechny úspory, aby nepřišli o byt. Když mi nezbylo na léky, řekla mi, že to byl dar

V lékárně jsem nechala na pultě dva recepty a požádala, jestli si můžu vzít jen ten levnější lék. Za mnou někdo netrpělivě přešlápl. V peněžence jsem měla tři sta čtyřicet korun a do důchodu zbývalo devět dní. Ještě před rokem přitom leželo na mém účtu dvě stě osmdesát šest tisíc.

Byly to všechny moje úspory. Peníze z přesčasů v jídelně, z prodané zahrádky a něco po manželovi. Nikdy jsme nežili rozhazovačně. Nový kabát jsem si koupila, až když ten starý nešel opravit.

Domů jsem šla pěšky. Cestou jsem zavolala dceři.

„Leni, potřebovala bych, abyste mi začali něco vracet. Aspoň dva tisíce měsíčně.“

V telefonu bylo chvíli ticho. Pak jsem slyšela zavřít dveře.

„Mami, teď to nejde. Pavel doplácí auto.“

„Já ale nemám na léky.“

„Tak sis neměla dávat tak drahý bydlení.“

Sedla jsem si na lavičku před samoobsluhou. Ve svém nájemním bytě jsem bydlela třicet dva let.

Před rokem u mě Lenka stála v kuchyni a nemohla popadnout dech. Zeť přišel o práci, několik měsíců to přede mnou tajili a splátky doháněli dalšími půjčkami. Nakonec přišly exekuční příkazy. Báli se, že přijdou o byt, který společně spláceli.

„Mami, my už nemáme koho požádat.“

Pavel seděl u stolu a otáčel v rukou čepici. Poprvé mi nepřipadal jako ten sebejistý muž, který vždycky věděl všechno nejlíp.

„Vrátíme vám to, paní Hano. Jak nastoupím, začneme posílat.“

Na písemnou smlouvu jsem se nezmohla. Vlastní dceři přece nebudu strkat papír pod nos. Dneska se za tu větu stydím, ale tehdy mi připadala samozřejmá.

Peníze jsem převedla druhý den. Do poznámky jsem napsala „půjčka na dluhy“. Lenka mi večer poslala fotografii vnuka Matěje, jak spí.

„Díky tobě bude mít pořád svůj pokojíček,“ napsala.

První tři měsíce chodila tisícovka. Potom přestala. Nejdřív se rozbila pračka, pak potřeboval Matěj rovnátka. Neptala jsem se pokaždé. Nechtěla jsem být ta protivná matka, která počítá vlastní rodině každou korunu.

Jenže mně zvedli nájem a přibyly doplatky za léky. Z důchodu po zaplacení bydlení, elektřiny a telefonu zbývalo sotva na jídlo. Maso jsem kupovala ve slevě. Když přišla návštěva, tvrdila jsem, že už jsem jedla.

O týden později jsem za Lenkou zašla. Na balkoně stál nový zahradní nábytek. Ještě měl na jedné židli přivázanou cedulku.

„To bylo výhodně,“ řekla, když si všimla mého pohledu.

Položila jsem na stůl rozpis svých výdajů. Měla jsem ho napsaný na zadní straně obálky.

Lenka ho ani nevzala do ruky.

„Mami, my jsme to brali jako pomoc. Jako dar.“

„Jaký dar? Vždyť jste mi začali splácet.“

„To jsme ti posílali jen tak. Abys měla něco navíc.“

Pavel stál u linky zády k nám. Čekala jsem, že se otočí. Že řekne, že to tak nebylo.

„Pavle?“

„Já mezi vás dvě nechci vstupovat.“

Tohle řekl. Po tom všem.

Začala jsem brečet, což mě rozčílilo ještě víc než jejich slova. Lenka odsunula obálku, jako by překážela pod hrnkem.

„Dala jsi nám to dobrovolně. Nemůžeš nám to teď vyčítat.“

„Já vám nevyčítám pomoc. Já chci svoje peníze.“

Z dětského pokoje vyšel Matěj. Držel sešit a díval se střídavě na nás.

„Babi, ty už k nám nebudeš chodit?“

Přikývla jsem, že budu, ale nedokázala jsem ze sebe dostat slovo.

Doma jsem vytáhla starý telefon. Trvalo mi půl večera, než jsem našla zprávu od Lenky: „Jen co se Pavel chytí, všechno ti postupně vrátíme. Slibuju.“

Druhý den jsem s telefonem a výpisy z účtu zašla do občanské poradny. Paní za stolem mě nechala domluvit. Neřekla, že mám jistě vyhráno. Vysvětlila mi, že i ústní půjčka může platit, ale bude záležet na důkazech.

Pomohla mi sepsat výzvu k vrácení peněz a návrh splátek.

Když dopis přišel, Lenka zavolala.

„Ty bys nás vážně dala k soudu? Vlastní rodinu?“

Tentokrát jsem si sedla ke kuchyňskému stolu. Před sebou jsem měla krabičky léků, rozdělené podle dnů.

„Nechci soud. Chci, abyste dodrželi, co jste slíbili.“

Zavěsila. Od té doby jsou to tři týdny. Peníze nepřišly a Matěje jsem neviděla. V poradně už mám další termín. Ten dopis jsem ale nevzala zpátky.

Pořád je to moje dcera a pořád mi chybí. Jen už nevím, proč má zachránit rodinu pokaždé znamenat, že všechno ztratím já.