Kvůli povýšení jsem nechala rodinu na manželovi. Když místo dostal kolega, doma už na mě čekala sbalená taška

Petrovu sportovní tašku jsem našla u botníku ještě dřív, než jsem si sundala kabát. Vedle ležela nabíječka a léky na záda. Z kuchyně bylo slyšet myčku. Děti nikde. V ruce jsem pořád svírala krabici větrníků, které jsem koupila cestou z kanceláře, protože jsem nevěděla, jak se domů vrátit s prázdnýma rukama a přiznat, že to všechno bylo k ničemu.

„Kam jedeš?“ zeptala jsem se.

Petr stál u linky a utíral hrnek.

„Na víkend k bráchovi. Děti jsou u mojí mámy. V pondělí je vyzvednu.“

„Zrovna dneska? Já měla příšernej den.“

Položil utěrku. Pomalu, jako by si hlídal ruce.

„Já vím. Ty máš příšernej den už dva roky.“

Ještě ráno jsem věřila, že večer otevřeme něco slavnostního. Měla jsem dostat vedení celého oddělení. Dvanáct lidí, vlastní rozpočet, plat, díky kterému bychom konečně přestali odkládat opravu koupelny a počítat, jestli dětem zaplatíme tábor oběma najednou.

Bydleli jsme v bytě na hypotéku na Černém Mostě. Petr dělal technika ve správě budov. Když někdo musel zůstat s nemocným dítětem, byl to on. Nejdřív jsme se střídali. Potom jsem začala říkat, že tentokrát opravdu nemůžu.

A to tentokrát se nějak protáhlo.

Odjížděla jsem před sedmou a vracela se po osmé. Na služebkách v Brně jsem dětem posílala fotky hotelové snídaně. Matěj mi přestal odpovídat. Terezka posílala srdíčka, tak jsem si namlouvala, že je všechno v pořádku.

„Dělám to pro nás,“ opakovala jsem Petrovi.

„Já bych taky někdy rád dělal něco pro nás, co nezahrnuje praní pozvracenýho povlečení,“ řekl jednou.

Urazila jsem se. Připadalo mi, že mi úspěch nepřeje.

O místo vedoucího se ucházel i Radek. Sedával naproti mně, nosil mi kávu a říkal, že jestli to dostanu já, bude rád. Posílala jsem mu podklady, aby mi zkontroloval čísla. Věřila jsem mu. Bylo příjemné mít někoho, kdo moje nasazení oceňoval.

Týden před rozhodnutím mě požádal o prezentaci k úsporám. Prý ji potřebuje kvůli návaznosti svého projektu.

Na dnešní poradě ji otevřel ředitel Dvořák.

Moje tabulky. Moje návrhy. Jen první stránka byla jiná.

„Radek nám ukázal, že umí přemýšlet za hranice vlastní agendy,“ řekl.

Zvedla jsem ruku. Připadala jsem si jak ve škole.

„Ty podklady jsem připravovala já.“

Radek se na mě ani nepodíval.

„Jana dodala analytickou část. To nikdo nezpochybňuje.“

Po poradě jsem řediteli ukázala původní soubory i zprávy. Připustil, že autorství mohlo zaznít jasněji. Rozhodnutí už ale bylo schválené.

Pak dodal, že Radek působí vyrovnaněji a dokáže si udržet odstup.

Já přitom měsíc předtím rušila rodinný víkend, abych zachránila zakázku, kterou Radek špatně spočítal.

Doma jsem to všechno vychrlila. Čekala jsem, že mě Petr obejme. Dřív to dělal, i když jsme byli rozhádaní.

Tentokrát jen přikývl.

„To, co ti udělal, je svinstvo. Ale já už nemám sílu tě držet nad vodou.“

„Takže když se mi nedaří, odejdeš?“

Trhl sebou.

„Ne. Odcházím na dva dny, abych na tebe nezačal řvát před dětmi.“

Otevřel zásuvku a vytáhl papír ze školy. Matěj měl jít do poradny kvůli úzkostem. Termín byl ve středu ráno.

„Proč o tom nevím?“

Petr mi podal telefon. Zpráva ode mě: Teď fakt nemůžu řešit školu. Večer.

Večer jsem tehdy přijela, když už spal. Pak jsem odjela do Brna.

Sedla jsem si, pořád ještě v kabátě.

„On má úzkosti?“

„Bolí ho břicho. Před každou písemkou. Ptá se, jestli budeš naštvaná, když nebude nejlepší.“

Chtěla jsem říct, že jsem po něm nikdy nechtěla samé jedničky. Jenže jsem si vzpomněla, jak jsem nad dvojkou z matematiky poznamenala, že na to určitě měl, kdyby se víc snažil.

Druhý den jsem přijela k tchyni. Terezka si zrovna lepila papírový domeček.

„Ty už nemusíš pracovat?“ zeptala se.

„Dneska ne.“

Chvíli mě pozorovala.

„A můžeš tady zůstat, i když ti někdo zavolá?“

Položila jsem vypnutý telefon na skříň. Matěj mě objal až před obědem. Nijak jsem ho nenutila.

Od té soboty uběhly tři měsíce. Chodím domů dřív, s Petrem střídáme vyzvedávání a jednou za čtrnáct dní jezdíme do manželské poradny. Z práce jsem neodešla. Podala jsem podnět kvůli Radkovu jednání a hledám jiné místo.

Petr se mnou někdy večer sedí u čaje. Jindy odejde spát, aniž by mě políbil. Nemůžu po něm chtít, aby mi věřil podle rozpisu v kalendáři.

Pořád chci být dobrá v práci. Jen už nechci, aby doma všichni museli dělat, že jim nic nechybí.

Jak dlouho asi trvá napravit roky, během kterých si vaši nejbližší zvykli nic od vás nečekat?