Dva roky jsem šetřila na rodinnou dovolenou. Manžel dal naše úspory svému bratrovi a já odešla k rodičům

Na spořicím účtu zbývalo osm set čtyřicet korun. Seděla jsem na zavřeném záchodě s telefonem v ruce a z obýváku slyšela švagrův smích. Ještě ráno jsem chtěla doplatit pobyt u Lipna. Teď jsem zírala na převod šestadvaceti tisíc, který Petr provedl předevčírem, zatímco jsem byla na odpolední.

Šetřila jsem na tu dovolenou skoro dva roky. Po stovkách, občas po padesátikorunách. Prodala jsem i šicí stroj po babičce, protože jsem ho nepoužívala a osmidenní pobyt s dcerou mi připadal důležitější než věc schovaná ve skříni.

Terezce bylo devět. Nad postelí měla obrázek jezera a vedle něj seznam věcí na cestu. Plavky, karty, baterku.

Když jsem vyšla z koupelny, Petr právě skládal prádlo. Roman ležel na našem gauči v botách.

„Kam jsi poslal ty peníze?“

Petr přestal rovnat ručník.

„Prosím tě, ne teď.“

„Kdy teda? Až budu volat, že nikam nejedeme?“

Roman vypnul televizi. Poprvé za šest týdnů mi jeho přítomnost připadala nepříjemná i jemu.

Přistěhoval se v březnu. Prý na deset dní. Rozešel se s přítelkyní, přišel o pokoj v podnájmu a potřeboval se postavit na nohy. Petr mu přinesl peřinu, aniž se mě zeptal.

Sám byl třetí měsíc bez práce. Ve skladu rušili směny a nakonec propouštěli. Nevyčítala jsem mu to. Jenže z mé výplaty prodavačky a jeho podpory jsme sotva zaplatili nájem, energie a školní obědy.

Další dospělý člověk znamenal další nákupy, další sprchy a pračku skoro denně. Roman přispěl jednou. Třemi stovkami a větou, že příště to bude lepší.

Nebyl pořád protivný. Opravil kapající kohoutek, Terezce zalepil kolo. Jenže práci měl pokaždé domluvenou od pondělí a v pondělí se vždycky něco pokazilo.

„Zaplatil jsem za něj dluh,“ řekl Petr konečně. „Měl poslední možnost, než se to začne vymáhat. Chce nastoupit do práce a splácet další věci, ale potřeboval tohle vyřešit.“

„A naše dcera potřebovala co? Zase pochopit, že na ni nezbylo?“

„Je to můj brácha.“

Tuhle větu jsem už nemohla slyšet.

„Já jsem tvoje žena.“

Terezka stála ve dveřích svého pokoje. V ruce držela penál. Přestali jsme mluvit, ale už bylo pozdě.

Večer jsem rušila rezervaci. Část zálohy propadla. Paní do telefonu byla milá, nabízela jiný termín, a já se rozbrečela tak, že jsem musela zavěsit.

Terezce jsem řekla pravdu jen napůl. Že letos musíme peníze použít jinak.

„A strýc pojede někam?“ zeptala se.

Neuměla jsem odpovědět.

Další týden jsme se hádali šeptem v kuchyni, abychom ji nevzbudili. Petr tvrdil, že bych pomoc stejně zakázala. Já mu říkala, že právě proto o tom měl mluvit předem.

„Takže ho mám vyhodit na ulici?“

„Nemusel bys. Mohl jsi s ním hledat pokoj, práci, cokoliv. Ale tys mu dal všechno naše.“

Bouchnul dlaní do linky. Ne silně. Přesto jsem sebou trhla a on si toho všiml. Hned ruku stáhl.

„Já už fakt nevím, co mám dělat,“ řekl.

Byl unavený. Já taky. Jenže mě už nebavilo být ta, která únavu všech ostatních chápe.

V pátek jsem sbalila dvě tašky a odjela s Terezkou k rodičům do Kolína. Máma nám povlékla v bývalém dětském pokoji. Táta se neptal. Jen vzal vnučku koupit rohlíky, abych se mohla v klidu vybrečet.

Petr mi první večer napsal, že přeháním. Druhý den, že mu chybíme. Třetí den poslal fotku prázdného gauče.

Roman odešel ke známému. Prý si našel brigádu. Peníze slíbil vrátit po tisícovce.

Zůstala jsem u rodičů tři týdny. Poprvé po dlouhé době jsem spala celou noc. A styděla jsem se, jak moc se mi ulevilo, když jsem nemusela poslouchat klíč v zámku a přemýšlet, kdo zase přichází.

Domů jsem se vrátila kvůli škole, práci a taky proto, že jsem Petra pořád milovala. To se bohužel nedá vypnout podle toho, jak se člověk zachová.

Byt byl uklizený. Na stole ležel rozpis plateb a potvrzení, že Petr nastupuje do nové práce.

„Už se to nestane,“ řekl.

Přikývla jsem. Neřekla jsem, že mu věřím.

Od té doby spolu chodíme nakupovat, řešíme úkoly, večer si pustíme televizi. Někdy se i zasmějeme. Jen když mu zavolá Roman a Petr odejde s telefonem na chodbu, stáhne se mi žaludek.

Úspory si teď nechávám na vlastním účtu. Petr říká, že ho tím trestám. Já jen potřebuju vědět, že mi něco zůstane.

Pořád přemýšlím, jestli se důvěra může vrátit, když jeden slíbí změnu, ale druhý se ještě bojí.

A jestli po mně může chtít, abych znovu věřila, jen proto, že už řekl promiň.