Tchyně mě před celou rodinou ponížila a manžel dál jedl dort. O týden později jsem si odnesla poslední tašku

Vidlička mi zůstala viset nad talířem a cítila jsem, jak mi hoří uši. Tchyně právě před dvanácti příbuznými oznámila, kolik nás stojí bydlení v jejím domě. Ne peněz. Trpělivosti. Petr vedle mě odkrojil další sousto dortu a díval se do talíře.

„Někdo holt dostane střechu nad hlavou a ještě se tváří jako služka,“ dodala Věra. „A přitom ani tu malou neumí naučit pořádně jíst.“

Naše čtyřletá Anička si přestala olizovat krém z prstu. Podívala se na mě, jestli udělala něco špatného.

To mě bolelo nejvíc.

Do domu Petrových rodičů jsme se přistěhovali po svatbě. Na rok, maximálně dva. Chtěli jsme našetřit na vlastní byt. V přízemí bydleli oni, my nahoře ve dvou pokojích. Kuchyň byla společná.

Šest let jsem si říkala, že jiné rodiny jsou na tom hůř.

Každý měsíc jsme posílali osm tisíc na provoz domu. Připláceli jsme na opravu kotle, Petr zaplatil novou pračku. Přesto jsem při každém nákupu poslouchala, že rozhazuju.

„Proč kupuješ tenhle jogurt? Vedle ho mají v akci.“

Když jsem přinesla levnější, byl zase plný chemie. Anička měla jednou moc tenkou čepici, podruhé se v ní určitě potila. Moje prádlo Věra sundávala ze sušáku a překládala, protože jsem ho věšela špatně.

Jednou mi bez ptaní přerovnala zásuvku se spodním prádlem.

Když jsem to večer řekla Petrovi, ani nezvedl oči od telefonu.

„Mamku nepředěláš. Ona to tak nemyslí. Zkus se na všechno nedívat takhle.“

„A jak se mám dívat na to, že mi leze do kalhotek?“

Povzdechl si. Jako bych byla další věc, kterou musí po práci opravit.

Po oslavě jsem čekala, až Anička usne. Dole cinkaly skleničky. Petr si sedl na postel a začal svlékat ponožky.

„Proč jsi nic neřekl?“

„Byla to tátova šedesátka. Nemusel jsem mu ji kazit.“

„Takže mně ji zkazit mohla.“

„Prosím tě, zase to nerozjížděj.“

V tu chvíli jsem už nekřičela. Vytáhla jsem zpod postele cestovní tašku.

Druhý den jsem v práci během přestávky hledala pronájmy. Dělala jsem na poloviční úvazek v účtárně, čistého necelých devatenáct tisíc. Samostatné bydlení z toho skoro nevycházelo. Ale když jsem si představila další večeři u společného stolu, pokračovala jsem v hledání.

Kamarádka Lenka mi půjčila na kauci. Našla jsem malý byt na sídlišti, oprýskanou kuchyň a koupelnu bez okna. Nájem se službami čtrnáct tisíc. Seděla jsem nad rozpočtem do dvou do rána. Bez Petrových peněz na Aničku bych to dlouho neutáhla.

Když jsem mu ukázala smlouvu, zbledl.

„Ty nás chceš rozvést kvůli mojí mámě?“

„Já chci bydlet někde, kde se nemusím bát otevřít lednici.“

Stěhovala jsem se v sobotu. Věra stála ve dveřích a sledovala, jak nesu krabici s dětskými knížkami.

„Až ti dojdou peníze, nechoď brečet.“

Tchán Karel mi beze slova odnesl nejtěžší tašku k autu. Pak se vrátil dovnitř. Petr zůstal nahoře.

První večer jsme s Aničkou jedly těstoviny na podlaze. Stůl jsem ještě neměla. Dcera rozlila vodu a okamžitě se přikrčila.

„Budeš se zlobit?“

Přinesla jsem utěrku, klekla si vedle ní a rozbrečela se. Blbý, já vím. Kvůli obyčejné sklenici vody.

Petr chodil za malou obden. Nosil nákup, poslal peníze, ale pořád mluvil o návratu.

„Máma říkala, že už by se ti do věcí nepletla.“

„To říkala, nebo to slíbila?“

Zmlkl.

Po třech týdnech přijel bez ohlášení. Byl neoholený a v ruce držel sáček rohlíků.

„Řekla mi, že si mám vybrat. Jestli se nechám vydírat tebou, nebo zůstanu s rodinou.“

Položila jsem hrnek na linku.

„A cos jí řekl?“

Dlouho si mnul palec.

„Že moje rodina jste taky vy dvě.“

Nebyl to konec hádek ani náhlá proměna. Řekla jsem mu, že další slib mi nestačí. A že jestli nechce samostatné bydlení, začnu řešit rozvod.

O měsíc později jsme podepsali společný nájem na dva plus jedna. Složili jsme peníze z úspor, které měly být jednou na hypotéku. Petr si přibral sobotní směny, já navýšila úvazek.

Věra k nám první dva měsíce nepřišla. Když pak chtěla vlastní klíče pro případ nouze, čekala jsem, co Petr udělá.

„Nedáme je nikomu, mami. Když budeš chtít přijít, zavoláš.“

Stála jsem u dřezu a dál myla hrnek. Potřebovala jsem chvíli, než se mi přestaly třást ruce.

Někdy mě mrzí, že jsem musela odejít, aby mě manžel konečně slyšel. Ale měla jsem kvůli jeho klidu dál učit dceru, že doma musí pořád našlapovat?