Pomohla jsem sestře odejít od muže, kterého naši zbožňovali. Od té doby jsem pro ně ta, která zničila rodinu

Sestře se tak třásly ruce, že nedokázala zasunout klíč do zámku mého bytu. Za ní stála sportovní taška a igelitka s léky. Když jí v kapse zavibroval telefon, přikrčila se, jako by ji někdo chtěl udeřit. Ještě ráno přitom naše máma tvrdila, že si Lenka lepšího chlapa nemohla přát.

Martin vedl oddělení v místní strojírně, měl vlastní byt a našemu tátovi pomáhal s autem. Na návštěvy vozil zákusky. Máma o něm říkala, že je konečně v rodině někdo rozumný.

Já byla ta rozvedená, co platí nájem a počítá každou korunu. Když jsem občas něco namítla, táta jen mávl rukou.

„Ty máš po tom svým podezřelýho každýho.“

Zpočátku jsem tomu skoro věřila.

Lenka přestala chodit na naše středeční kafe. Nejdřív nestíhala, potom byli s Martinem unavení. Z práce v knihovně odešla, protože jí prý dojíždění nic nedávalo. Martin přece vydělával dost.

Když jsem jí volala, často zapnula hlasitý odposlech. Slyšela jsem ho v pozadí opravovat i úplné maličkosti.

„Ve čtvrtek to nebylo, Leni. Ve středu. Zase to pleteš.“

Jednou jsem se zasmála. Dneska mě to pořád mrzí.

Došlo mi to až u našich na nedělním obědě. Lenka rozlila trochu omáčky. Martin jí pod stolem sevřel zápěstí a usmíval se dál na tátu.

Viděla jsem, jak jí zbělely prsty.

V kuchyni jsem ji zastavila u dřezu.

„Dělá ti tohle často?“

Začala drhnout čistý talíř.

„Prosím tě, teď ne.“

Neptala jsem se podruhé. Jen jsem řekla, že u mě může kdykoliv přespat. Klidně bez vysvětlování.

Za tři dny mi zavolala z cizího čísla. Byla v lékárně a poprosila lékárnici, jestli si může zavolat. Martin jí ráno vzal telefon, protože si chtěl ověřit, s kým si píše.

„Já už nevím, co smím,“ řekla potichu.

Seděla jsem zrovna v šatně před směnou v jídelně. Kolem mě bouchaly plechové skříňky a já najednou neslyšela nic jiného než její dech.

Domluvily jsme se na pátek, kdy měl Martin školení. Nechtěla nic hlásit ani s nikým mluvit. Bála se, že jí nikdo neuvěří. Zavolala jsem proto nejdřív sama do intervenčního centra. Poradili mi, jak jí nabídnout pomoc a netlačit na ni.

Když jsem pro ni přijela, měla připravené doklady, léky a pár věcí. Telefon jí vrátil. Peníze na účtu skoro žádné. Výplatu před odchodem z práce posílala na společné výdaje, ale přístup k Martinovu účtu neměla.

„Říkal, že s penězma neumím,“ zamumlala, když jsem jí nesla tašku.

U mě doma se omlouvala, že spotřebuje teplou vodu.

Tohle mě dostalo víc než všechny ty zprávy, které potom přišly.

Martin nejdřív sliboval změnu. Pak napsal, že beze mě by byli šťastní. Večer stál před naším panelákem a zvonil na všechny byty.

Neotevřela jsem. Lenka seděla v koupelně na zavřeném záchodě, ruce přitisknuté na uši. Když začal kopat do vchodových dveří, zavolala jsem policii.

Naši přijeli druhý den.

Máma položila na stůl krabičku řízků a ani si nesundala kabát.

„Martin nám všechno vysvětlil. Pohádali se. To se snad stává.“

Lenka seděla vedle mě. Pod stolem si žmoulala lem trička.

„Mami, on mi kontroloval telefon. Musela jsem mu posílat fotky, kde jsem.“

„Protože měl strach. Když jsi poslední dobou taková nesvá.“

Táta se obrátil na mě.

„A tys ji samozřejmě hned odvezla. Hlavně že ty víš nejlíp, jak se žije.“

Čekala jsem hádku. Nečekala jsem, že budou mluvit přes Lenku, jako by tam vůbec nebyla.

„Já jsem ho prosila, aby mě pustil ven,“ řekla najednou. „Stál ve dveřích. Dvě hodiny.“

Máma se podívala na hodiny.

„Nemusíte z toho dělat takové drama.“

Tehdy jsem je požádala, aby odešli.

Od té doby uběhly čtyři měsíce. Lenka pracuje na pokladně a hledá místo v knihovně. Spí u mě na rozkládací pohovce. Občas se pohádáme kvůli nádobí nebo penězům. Minulý týden po takové hádce poprvé sama od sebe nezabalila tašku.

Naši mě na narozeniny nepozvali. Prý dokud neuznám svůj díl viny. Martin tam byl. Přivezl tátovi nové nářadí.

Lenka mi včera nechala na stole polovinu nájmu a lístek: Děkuju, že u tebe nemusím být pořád hodná.

Někdy mi naši strašně chybí. Ale co jsem měla udělat jinak — poslat ji zpátky, aby byl u nedělního oběda zase klid?