Když jsem po třiceti letech řekla: «Chci rozvod»

„Naďo, kde je moje košile?“ František stál ve dveřích ložnice, hlas podrážděný, oči upřené na mě, jako bych byla jeho osobní služka. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a podala mu ji, pečlivě vyžehlenou, jako každý den posledních třicet let.

Ale dnes to bylo jiné. Dnes jsem cítila, jak se ve mně něco láme. V hlavě mi běžely vzpomínky na dobu, kdy jsem byla Naďa – ta, která stopovala s batůžkem po Evropě, spala pod širákem v Beskydech, smála se s kamarádkami do rána a psala si deník plný snů. Kde je ta holka teď?

„Mami, můžeš mi podepsat žákovskou?“ ozvala se dcera Klára z kuchyně. Synové byli už dávno z domu, ale Klára ještě studovala gympl. Podepsala jsem jí ji automaticky, aniž bych četla poznámku od učitele. Všechno jsem dělala automaticky. Jako robot.

František si oblékl košili a bez poděkování odešel do práce. Slyšela jsem, jak za ním klaply dveře. Zůstala jsem stát v kuchyni a najednou mě přepadl pláč. Tichý, zoufalý pláč ženy, která se ztratila ve vlastním životě.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu v roce 1994. Bylo mi dvacet čtyři a svět mi ležel u nohou. František byl tehdy vtipný, okouzlující, měl velké plány. Slíbil mi, že budeme cestovat, poznávat svět. První roky jsme jezdili na vandry, do Tater, do Slovinska. Pak přišly děti – Tomáš, Petr a nakonec Klára. Najednou nebyl čas ani peníze na sny.

Zůstala jsem doma s dětmi, František pracoval v bance. Každý den stejný: snídaně, školka, škola, úklid, vaření, nákupy. Večer televize a ticho mezi námi. Když děti vyrostly, myslela jsem si, že se něco změní. Ale nezměnilo se nic.

Jednou večer jsem zkusila navrhnout: „Co kdybychom jeli na víkend do Českého ráje? Jen my dva.“

František ani nezvedl oči od novin: „Na co? Vždyť tam už jsme byli.“

A tak jsem přestala navrhovat cokoliv.

Začala jsem potají číst cestopisy a dívat se na fotky z mládí. Jednou jsem našla starý deník: „Chci vidět svět! Chci žít naplno!“ stálo tam dětským písmem. Rozbrečela jsem se nad vlastními slovy.

Jednoho dne mě kamarádka Jana vytáhla na výstavu fotografií z Islandu. Stála jsem před fotkou vodopádu Gullfoss a najednou mě zaplavila vlna touhy – touhy po životě, který mi mezitím protekl mezi prsty.

Večer doma jsem seděla u stolu a František mlčky jedl večeři. „Františku…“ začala jsem opatrně.

„Hm?“

„Myslíš někdy na to, co jsme chtěli dělat? Na ty naše sny?“

Pokrčil rameny: „To je život, Naďo. Sny jsou pro mladý.“

V tu chvíli jsem věděla, že už dál nemůžu. Že jestli teď něco neudělám, umřu zaživa.

Následující týdny byly jako v mlze. Přemýšlela jsem o rozvodu – slovo, které v naší rodině nikdy nepadlo. Máma by mě odsoudila: „To přece nejde! Co by řekli sousedi?“ Bratr by kroutil hlavou: „Zbláznila ses?“ Ale já už nemohla dál.

Jednoho rána jsem Františkovi řekla: „Chci rozvod.“

Díval se na mě nevěřícně: „Cože? To myslíš vážně?“

„Ano,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Už nejsem šťastná. Už dlouho.“

Následovaly týdny hádek, ticha a slz. Klára mi vyčetla: „Jak jsi nám to mohla udělat?“ Tomáš mi napsal dlouhý e-mail o tom, jak rozvod ničí rodiny. Petr mlčel.

Ale já věděla, že musím jít dál. Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za městem. Každý krok byl těžký – ale s každým krokem jsem cítila, jak se vracím sama k sobě.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Naďo, pojď s námi do kina!“ Poprvé po letech jsem šla ven jen tak – bez výčitek svědomí.

Začala jsem znovu psát deník. Zapsala jsem si: „Jsem Naďa a chci žít.“

Rozvod byl těžký a bolestivý. František mě obviňoval ze sobectví. Máma mě přestala zvát na nedělní obědy. Ale já poprvé po třiceti letech cítila svobodu.

Začala jsem plánovat cestu do Norska – sama! Koupila jsem si letenku a batoh jako za mlada.

Když jsem stála na letišti s batohem na zádech a slzami v očích – tentokrát štěstím – věděla jsem, že tohle je začátek mého nového života.

A teď se ptám vás: Kolik žen kolem nás žije životy pro ostatní a zapomíná samy na sebe? Máme právo chtít víc? Nebo jsme odsouzené být jen matkami a manželkami?