Když láska nestačí: Příběh ženy, která už nemohla dál mlčet

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Já tady padám na hubu a ty si v klidu čteš noviny?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Bylo půl deváté večer, děti už spaly a já měla za sebou dvanáct hodin v práci, dvě hodiny psaní článků pro weby, které mi platí sotva na složenky, a ještě jsem stihla nakoupit a uvařit večeři. Petr seděl u stolu, nohy na židli, v ruce Blesk a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo.

„Lucko, já jsem dneska taky něco dělal,“ zamumlal a ani nezvedl oči od stránky. V tu chvíli jsem měla chuť s tím novinovým papírem praštit o zem. „A co jsi dělal? Uklidil jsi po sobě aspoň hrnek? Nebo jsi zase celý den hledal práci na internetu a skončil u videí s autama?“

Vím, že jsem byla zlá. Ale už to nešlo jinak. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Když jsme se brali, byli jsme oba studenti. Já šla na pedagogiku, Petr na informatiku. Jenže on školu nedodělal. Prý to nebylo ono. Pak přišla první práce, která ho nebavila, druhá, kde ho vyhodili po zkušebce. A teď? Už půl roku doma. Prý hledá něco pořádného. Jenže účty nepočkají.

„Lucko, já vím, že je to těžký. Ale nemusíš na mě pořád řvát,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem si všimla jeho očí – byly unavené a smutné. Jenže já byla unavená taky. „Já už fakt nemůžu,“ zašeptala jsem a rozbrečela se.

Sedl si ke mně a chvíli bylo ticho. „Já… já mám strach,“ přiznal najednou. „Bojím se, že už nejsem chlap, když tě nedokážu zabezpečit.“

Tohle jsem od něj nikdy neslyšela. Vždycky byl ten vtipálek, co všechno zlehčuje. Najednou tu seděl někdo úplně jiný – zranitelný a zlomený.

„Petře… já tě nechci ztratit. Ale takhle to dál nejde. Já tě potřebuju mít vedle sebe, ne za sebou,“ řekla jsem tiše.

Další dny byly jak na houpačce. Petr začal víc pomáhat doma – vařil, uklízel, staral se o děti. Práci pořád nenašel, ale aspoň jsem měla pocit, že jsme v tom spolu. Jenže moje únava byla hlubší než jen fyzická – začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s kamarádkou Janou a svěřila se jí: „Víš, někdy mám pocit, že už ho ani nemiluju. Že je to jen zvyk.“ Jana mě objala: „Lucko, každej vztah má krizi. Ale musíš si říct – stojí ti to za to? Nebo chceš začít znova?“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme spolu začínali – jak jsme chodili po Praze s jedním rohlíkem na půl a smáli se všemu možnýmu. Kde se to ztratilo?

Ráno jsem našla Petra v kuchyni s dětmi – smáli se nad rozlitým kakaem a on jim vyprávěl pohádku o tom, jak maminka zachránila svět před zlým drakem (rozuměj: paní účetní). Najednou mi došlo, že i když není živitel rodiny v klasickém slova smyslu, pořád je tu pro nás – pro mě i pro děti.

Večer jsme si sedli spolu ke stolu. „Petře… promiň mi ty výbuchy. Já jen… mám strach, že to nezvládnu.“

Petr mě vzal za ruku: „Lucko, zvládneme to spolu. Já už nechci jen čekat na zázrak. Zkusím brigádu u Honzy ve skladu. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu. Nešlo o peníze – šlo o to vědět, že jsme tým.

Dnes už je to pár měsíců od té doby. Petr chodí na směny do skladu a doma je víc přítomný než kdy dřív. Já pořád píšu články a učím na základce v Modřanech. Není to jednoduché – někdy máme sotva na nájem a hádky občas přijdou znovu. Ale naučili jsme se spolu mluvit a nebát se ukázat slabost.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás dusí v sobě únavu a vztek místo toho, aby si řekly o pomoc? A kolik mužů se bojí přiznat, že mají strach?

Možná bychom si měli častěji připomínat: Nejsme v tom sami.

Co byste udělali vy na mém místě? Máte pocit, že je možné znovu najít respekt a lásku tam, kde už zbyla jen únava?