Když děti odejdou: Prázdné hnízdo v srdci Prahy

„Proč mi zase neodpovídá?“ šeptám si do ticha obýváku, zatímco hledím na mobil, kde už třetí den svítí modrá fajfka u zprávy pro Honzu. Petr sedí naproti mně, listuje novinami, ale vím, že je nečte. Vzduch je hustý, naplněný nevyřčenými otázkami. „Možná má moc práce,“ zkouší mě uklidnit, ale jeho hlas zní unaveně. Vždycky byl ten silnější z nás dvou, ale teď se zdá stejně ztracený jako já.

Ještě před pár lety byl náš byt na Vinohradech plný smíchu, hádek o koupelnu a vůně čerstvě upečených buchet. Tři děti – Honza, Klára a Tereza – běhaly po bytě, hádaly se o poslední kousek bábovky a my s Petrem jsme si říkali, že to nikdy neskončí. Jenže skončilo. Honza odešel do Brna za prací, Klára se vdala do Plzně a Tereza studuje v Olomouci. Najednou je tu ticho, které bolí.

„Mami, já fakt nemůžu pořád volat,“ řekla mi Klára naposledy do telefonu, když jsem jí připomněla, že jsme se měsíc neslyšely. „Mám dvě malé děti a práci. Chápeš to?“ Její hlas byl podrážděný, skoro cizí. Zavěsila dřív, než jsem stihla říct, že ji chápu. Ale nechápu. Jak může být tak těžké najít pár minut pro vlastní mámu?

Petr se snaží být nad věcí. „Musíme si najít nové zájmy,“ navrhuje mi každý týden. Zapsali jsme se na kurz keramiky v kulturním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. První hodinu jsem rozbila hrnek ještě dřív, než jsem ho stihla vytvarovat. Smála jsem se, ale uvnitř mě bodala prázdnota. Po kurzu jsme šli na pivo do hospody U Vodárny. Seděli jsme mlčky a pozorovali mladé páry u vedlejšího stolu. „Pamatuješ, jak jsme sem chodili s dětmi?“ zeptal se Petr tiše. Přikývla jsem a cítila slzy na krajíčku.

Nejhorší je to ráno. Probudím se a slyším jen tikot hodin. Dřív jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani a svačiny. Teď vařím kávu jen pro dva a někdy ani to ne – Petr si ji radši udělá sám. V koupelně visí tři prázdné háčky na ručníky. Každý z nich mi připomíná jedno dítě, které už tu není.

Jednou týdně volám Tereze. Většinou nezvedá telefon, ale občas mi pošle zprávu: „Mami, mám zkouškové, ozvu se později.“ Později znamená za měsíc. Honza mi na zprávy odpovídá jedním slovem: „Jo.“ nebo „Ne.“ Někdy ani to ne.

Začala jsem chodit do parku Riegrovy sady. Sedávám na lavičce a pozoruji mladé maminky s kočárky. Slyším jejich rozhovory o školkách a dětských nemocech a mám chuť jim říct: „Užijte si to, dokud můžete.“ Ale mlčím. Kdo by poslouchal starou paní?

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u televize a dívali se na staré fotky. Na jedné je Honza s rozbitým kolenem, Klára v šatech po mně a Tereza s rozcuchanými vlasy. „Byli jsme dobří rodiče?“ zeptal se Petr najednou. Zaskočilo mě to. Nikdy jsem o tom nepochybovala – až teď.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Kvůli tomu, kdo zapomněl koupit mléko nebo kdo nechal rozsvíceno v kuchyni. Vím, že to není o mléku ani o světle – je to o tom tichu mezi námi, které roste každým dnem.

Jednou večer jsem napsala Kláře dlouhý e-mail o tom, jak mi chybí a jak bych si přála být součástí jejího života i teď, když je dospělá. Odpověděla mi až za týden: „Mami, mám tě ráda, ale musím žít svůj život.“ Rozplakala jsem se.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné na Jiřího z Poděbrad. Poprvé v životě jsem někomu cizímu řekla nahlas: „Cítím se nepotřebná.“ Paní Novotná mě vyslechla a řekla: „Vaše hodnota není jen v tom být matkou.“ Ale já nevím, jak být někým jiným.

Petr začal chodit na šachy do klubu seniorů. Já jsem začala péct chleba podle starých rodinných receptů a rozdávám ho sousedům v domě. Někdy si povídáme s panem Dvořákem odnaproti o tom, jaké to bylo za socialismu vychovávat děti. Smějeme se tomu, jak jsme stáli fronty na banány a teď stojíme fronty na štěstí.

Nedávno jsme dostali pozvánku na oslavu narozenin našeho vnuka v Plzni. Klára napsala: „Přijeďte, rádi vás uvidíme.“ Přijeli jsme s Petrem s dortem a dárky. Bylo to krásné – ale když jsme odjížděli zpátky do Prahy, cítila jsem zase tu prázdnotu.

Možná je to tak správně – děti mají žít svůj život. Ale kdo jsem já teď? Jsem pořád matka? Nebo už jen žena bez role?

Někdy si říkám: Je možné najít nový smysl života i po šedesátce? Nebo už nám zbývá jen čekat na telefonát od dětí? Co byste udělali vy na mém místě?