Po šestnácti letech se vrátil: Můj bývalý manžel, nemoc a rozdělená rodina

„Mami, to snad nemyslíš vážně! Po tom všem, co ti udělal?“ Tomášův hlas se rozléhá kuchyní jako hrom. Držím v ruce hrnek s čajem, ale ruce se mi třesou. Radek stojí u okna, zády k nám, a mlčí. Venku prší. Vzduch je těžký, dusivý.

Před pár hodinami jsem otevřela dveře a na prahu stál Petr. Šedivý, pohublý, v očích strach a únava. „Mileno… prosím tě… můžu tu pár týdnů zůstat? Jsem nemocný. Nemám kam jít.“

V tu chvíli se mi vrátily všechny vzpomínky. Jak jsem před šestnácti lety balila jeho věci do igelitových tašek. Jak jsem plakala v koupelně, když jsem zjistila, že má jinou. Jak jsem se snažila být silná kvůli klukům. A teď tu stojí znovu – zlomený, bezmocný.

„Mami, on tě podvedl! Nechal tě samotnou s námi dvěma! Víš, jak jsi trpěla?“ Tomáš je rozčilený. Má pravdu. Ale když se podívám na Petra, vidím jen stín muže, kterého jsem kdysi milovala.

Radek se konečně otočí. „Tome, je nemocný. Co když umírá? Máme ho nechat na ulici?“

„To není náš problém!“ Tomáš třískne pěstí do stolu. „Nikdy tu pro nás nebyl! Ani na maturitu mi nepřišel!“

Sedím mezi nimi a mám pocit, že se dusím. V hlavě mi běží tisíce myšlenek. Vzpomínky na společné dovolené v Krkonoších, na hádky kvůli penězům, na ticho po jeho odchodu. Na to, jak jsem si zvykla na samotu – jak jsem si ji nakonec oblíbila.

Petr sedí v obýváku na gauči a dívá se do zdi. Slyším jeho kašel. Vypadá slaběji než kdy dřív. Když jsem mu nesla deku, poděkoval mi tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.

Večer sedím u stolu s hrnkem kávy a přemýšlím. Co je správné? Mám právo odmítnout člověka v nouzi? Nebo mám právo chránit svůj klid a své srdce?

Ráno přijde Tomáš znovu. „Mami, prosím tě… On tě zase zraní. Vždycky to tak bylo.“

„Tome,“ odpovím tiše, „lidé se někdy změní.“

„On ne! Jenom tě využije.“

Radek přijde později. Sedne si ke mně a chytí mě za ruku. „Mami, já vím, že ti ublížil. Ale kdybych byl na jeho místě… nechtěl bych být sám.“

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Petr spí v pokoji pro hosty. Slyším jeho dech, přerušovaný kašlem.

Večer si sednu k němu na postel. „Proč jsi přišel právě za mnou?“ zeptám se.

Podívá se na mě unavenýma očima. „Nemám nikoho jiného. Všichni mě opustili… Ty jsi byla jediná, kdo mi kdy opravdu rozuměl.“

Cítím slzy v očích. „A co já? Víš, jak dlouho mi trvalo odpustit ti?“

„Vím… Mileno, byl jsem hlupák.“

Sedíme spolu v tichu. Venku prší ještě silněji.

Další dny jsou napjaté. Tomáš odmítá přijít domů, dokud tu Petr je. Radek mu nosí čaj a snaží se s ním mluvit o starých časech. Já vařím polévky a cítím se jako mezi dvěma světy – minulostí a přítomností.

Jednou večer slyším Tomáše před domem. Volá mi: „Mami, já to prostě nedokážu… Nemůžu mu odpustit.“

„To nemusíš,“ odpovím mu tiše do telefonu. „Ale já musím žít sama se sebou.“

Petrův stav se zhoršuje. Lékař říká, že potřebuje klid a péči. Radek navrhuje střídavou péči – že si ho vezme k sobě na pár dní.

Tomáš je proti: „Já ho nechci nikdy vidět!“

Jednou večer Petr šeptá: „Mileno… děkuju ti… za všechno.“

Sedím u jeho postele a držím ho za ruku. Přemýšlím o tom, co je odpuštění – jestli je to dar pro druhého, nebo pro nás samotné.

Když Petr po několika týdnech odejde do hospice, zůstane po něm ticho a zvláštní prázdnota.

Tomáš přijde až po jeho odchodu domů. Sedíme spolu v kuchyni.

„Mami… promiň… Já prostě nemůžu zapomenout.“

„Nemusíš zapomínat,“ řeknu mu tiše. „Ale možná jednou pochopíš.“

Dívám se z okna na déšť a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné odpustit někomu, kdo nám tolik ublížil? Nebo je odpuštění jen způsob, jak najít klid sama v sobě?