Nový začátek: Když se k nám nastěhovala babička Ludmila

„Kde je můj klobouk? Proč jste mi ho schovali?“ ozvalo se z chodby rozčileným hlasem babičky Ludmily. Bylo půl šesté ráno a já jsem seděla v kuchyni s hrnkem kávy, snažila se najít klid před začátkem dalšího náročného dne. Petr, můj manžel, už byl na cestě do práce a děti ještě spaly. V tu chvíli jsem si uvědomila, že klidné ráno už pro mě asi dlouho nebude existovat.

Když Petr přišel před třemi měsíci s tím, že jeho babička už nemůže zůstat sama v bytě na Žižkově, protože několikrát zapomněla vypnout plyn a jednou ji našli sousedé bloudit na tramvajové zastávce, byla jsem v šoku. „Jitko, je to jen na chvíli, než najdeme nějaké řešení,“ přesvědčoval mě. Ale v hlase měl prosbu, kterou jsem nemohla odmítnout. Vždyť Ludmila ho vychovávala po smrti jeho rodičů. Přesto jsem měla strach. Měli jsme dvě malé děti, práci na plný úvazek a teď ještě péči o člověka, který si často ani nevzpomněl, kde je.

První týdny byly peklo. Ludmila se v noci budila a chodila po bytě. Jednou jsem ji našla v koupelně, jak si balí ručníky do igelitky a tvrdí, že musí „rychle na vlak do Plzně za maminkou“. Děti byly zmatené a ptaly se, proč babička pořád pláče nebo křičí. Petr se snažil pomáhat, ale většinu času byl v práci. Všechno zůstávalo na mně.

Jednoho večera jsme se pohádali. „Tohle už nezvládám! Nejsem zdravotní sestra!“ vykřikla jsem na Petra, když jsem zjistila, že Ludmila vyházela všechny naše léky do koše, protože si myslela, že jsou to jedy. Petr mlčel a pak jen tiše řekl: „Já vím, Jitko. Ale co když bychom byli my na jejím místě?“

Začala jsem hledat pomoc. Volala jsem na sociální služby Prahy 3, ptala se po pečovatelské službě. Bylo mi trapně přiznat, že to nezvládám sama. Ale když mi paní na druhém konci linky řekla: „Tohle je těžké pro každého. Nejste v tom sama,“ rozbrečela jsem se úlevou.

S pečovatelkou Janou přišla do našeho bytu nová energie. Naučila mě, jak s babičkou mluvit, jak ji uklidnit, když má strach nebo je zmatená. „Nesnažte se ji přesvědčit o realitě. Pro ni je skutečné to, co právě prožívá,“ radila mi Jana. Přestala jsem Ludmilu opravovat a místo toho jsem ji objala, když plakala kvůli mamince, která už dávno nežila.

Děti si začaly zvykat. Malý Honzík jednou přišel a podal babičce plyšového medvěda: „Tady máš kamaráda, když budeš smutná.“ A Anička jí kreslila obrázky domečku s nápisem „Tady jsi doma“. Najednou jsem viděla, jak i přes všechny těžkosti vzniká mezi námi nové pouto.

Ale nebylo to jen lepší. Jednoho dne Ludmila zmizela. Bylo to odpoledne, kdy jsem na chvíli usnula u počítače při práci z domova. Když jsem se probudila a zjistila, že není v bytě, propadla jsem panice. Běžela jsem ven a volala její jméno po celém sídlišti. Našla ji až sousedka paní Novotná u popelnic – Ludmila tam stála v noční košili a hledala „staré dopisy od Františka“. Když jsem ji objala a vedla domů, brečela jsem stejně jako ona.

Ten večer jsme s Petrem dlouho seděli v kuchyni. „Možná bychom měli zvážit domov pro seniory,“ navrhl opatrně. Ale já už věděla, že tohle je naše cesta – i když je těžká. „Ještě to zkusíme,“ řekla jsem tiše.

Začali jsme dělat malé rituály – společné snídaně s babiččiným oblíbeným kakaem, procházky do parku s lavičkou u jezírka, kde si Ludmila ráda povídala s kachnami. Děti jí četly pohádky a já jí zpívala staré písničky z mládí. Byly dny, kdy byla klidná a usmívala se na nás jako dřív. A pak přišly dny plné strachu a slz.

Jednou večer mi Ludmila vzala ruku do své vrásčité dlaně a zašeptala: „Jitko, děkuju ti… i když nevím za co.“ V tu chvíli jsem pochopila, že tohle všechno má smysl.

Dnes už vím, že péče o blízkého s demencí není jen o obětování se – je to i o lásce, trpělivosti a odvaze přijmout život takový, jaký je. Každý den je jiný a nikdy nevím, co přijde zítra. Ale naučila jsem se vážit si maličkostí – úsměvu u snídaně nebo tichého poděkování.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Má to všechno cenu? A pak slyším smích svých dětí a tiché kroky babičky po chodbě… Možná právě v těchto chvílích nacházíme skutečný smysl rodiny.

Co byste udělali vy? Dokázali byste otevřít svůj domov i srdce člověku, který vás už možná ani nepoznává?