Tři měsíce ticha: Jak znovu najít cestu k mámě?

„Proč jí prostě nezavoláš?“ ozval se Petr už poněkolikáté tenhle týden a jeho hlas byl tentokrát ostřejší než obvykle. Seděla jsem na gauči, v ruce hrnek s vlažným čajem, a dívala se do prázdna. V televizi běžely zprávy, ale já nevnímala ani slovo. V hlavě mi zněla ta poslední slova, která mi máma řekla před třemi měsíci: „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, všechno by bylo jinak.“

Ten den jsme se pohádaly kvůli úplné maličkosti. Chtěla jsem, aby přišla na oslavu Aniččiných narozenin o hodinu později, protože jsem potřebovala ještě něco zařídit. Máma to vzala jako urážku, že ji odstrkuju. „Vždyť jsem tvoje máma! Proč bych měla čekat před domem jako nějaký cizí člověk?“ vyjela na mě tehdy. Já už byla unavená z jejího věčného vměšování a vybuchla jsem: „Protože nikdy nerespektuješ moje přání! Vždycky musí být po tvém!“ Pak jsme si řekly pár dalších věcí, které už nešlo vzít zpátky.

Od té doby ticho. Žádné zprávy, žádné telefonáty. Jen prázdno. První týden jsem byla naštvaná. Druhý týden jsem začala pochybovat, jestli jsem to nepřehnala. Třetí týden jsem brečela do polštáře a nenáviděla sama sebe za to, jak moc mi chybí.

Petr mě pozoroval přes brýle a jeho pohled byl plný nepochopení. „Je to tvoje máma, Lenko. Nemůžeš ji ignorovat do nekonečna.“

„Ty tomu nerozumíš,“ vydechla jsem. „Celý život mi říká, co mám dělat. Nikdy mě nenechá být dospělou. A teď bych měla zase ustoupit já?“

Petr si povzdechl a odešel do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam tichounce nadává. Věděla jsem, že ho to štve – nejen kvůli mně, ale i kvůli Aničce. Máma jí vždycky nosila ty nejhezčí šaty a brala ji na zmrzlinu do cukrárny U Hany. Teď Anička pořád dokola opakuje: „Kdy už přijde babička?“

Jednou večer jsem seděla u stolu a prohlížela staré fotky. Na jedné jsme s mámou na Petříně, smějeme se a držíme se za ruce. Bylo mi asi osm. Máma měla tehdy ještě dlouhé vlasy a voněla po fialkách. Vzpomněla jsem si, jak mě vždycky chránila před vším zlým – před spolužačkami, které se mi smály kvůli brýlím, před učitelem matematiky, který mě neměl rád.

Ale pak přišla puberta a všechno se změnilo. Začala jsem jí všechno vyčítat – že je moc starostlivá, že mě dusí, že mi nedůvěřuje. A ona? Místo aby ustoupila, přitvrdila. Každý můj krok komentovala, každý můj neúspěch rozebírala do detailu.

„Lenko, co kdybys jí napsala dopis?“ navrhla mi jednou kamarádka Jana u vína v kavárně Slavia. „Aspoň si všechno promyslíš a nebudeš muset hned poslouchat její výčitky.“

Zamyslela jsem se nad tím. Dopis… Možná bych dokázala napsat to, co nedokážu říct nahlas.

Doma jsem seděla nad prázdným papírem skoro hodinu. Nakonec jsem napsala: „Mami, chybíš mi. Mrzí mě, jak jsme se pohádaly. Nechci tě ztratit.“ Pak jsem papír roztrhala a hodila do koše.

Další dny jsem byla jako na trní. Petr už se mnou skoro nemluvil – měl pocit, že dělám z komára velblouda. Anička byla smutná a ptala se pořád dokola na babičku. A já? Já měla pocit, že se dusím.

Jednoho večera mi přišla SMS od mámy: „Jsem nemocná. Potřebuju tě.“

Srdce mi poskočilo až do krku. Okamžitě jsem jí zavolala.

„Mami?“

Chvíli bylo ticho.

„Lenko…“ její hlas byl slabý a unavený.

„Co se děje?“

„Byla jsem v nemocnici… Mám zápal plic…“

V tu chvíli ze mě všechna zloba spadla. Chtěla jsem být u ní hned teď.

„Přijedu za tebou,“ řekla jsem bez rozmýšlení.

Když jsem dorazila k ní domů, ležela v posteli a vypadala menší než kdy jindy. Objala mě a rozplakala se.

„Promiň mi to všechno,“ šeptala.

„Mami… já taky…“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětství, o Aničce, o tom, jak je těžké být matkou i dcerou zároveň.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že náš vztah už nikdy nebude stejný jako dřív – možná bude lepší, možná horší, ale určitě upřímnější.

Dnes večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct „promiň“ těm nejbližším? A proč někdy potřebujeme přijít o kus sebe, abychom si uvědomili, jak moc nám ti druzí chybí?