Proč nám rodiče mého muže odmítli pomoci: Příběh o domově, rodině a zklamání

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Oni mají tři byty a chalupu v Krkonoších a nám nemůžou půjčit ani na akontaci?“ vyhrkla jsem, když mi manžel oznámil, že jeho rodiče nám s koupí bytu nepomůžou. Seděli jsme u kuchyňského stolu v našem malém pronajatém 1+kk na Žižkově, kde se nám už i náš kocour Matýsek zdál příliš velký. Tomáš se díval do stolu a tiše odpověděl: „Říkali, že si máme poradit sami. Prý jsme dospělí.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo podrazil nohy. Vždycky jsem věděla, že Novotní jsou jiní než moje rodina z Vysočiny – u nás doma se vždycky dalo dohromady, co bylo potřeba, i když to znamenalo utáhnout opasky. Ale tady? Tady šlo o princip. O to, že jsme rodina. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„A co jim na to řekneš?“ zeptala jsem se Tomáše, hlas se mi třásl. „Nic. Co bych měl říct? Jsou to jejich peníze,“ odpověděl a já v jeho očích viděla směs studu a rezignace.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsme u Novotných byli na návštěvě – jak nám ukazovali novou kuchyň na chalupě, jak se chlubili investicemi do akcií, jak mluvili o tom, že si chtějí koupit další byt „na pronájem“. A teď, když jsme my potřebovali pomoc, najednou nebylo nic.

Druhý den jsem volala mámě. „Mami, představ si, že Tomášovi rodiče nám nechtějí pomoct s bytem,“ řekla jsem jí do telefonu. „No jo, holka,“ povzdechla si máma. „Někteří lidi mají peněz dost, ale srdce malý.“

Začala jsem si všímat, jak se mezi mnou a Tomášem něco mění. On byl čím dál víc uzavřený, já podrážděná. Každá zmínka o jeho rodičích ve mně vyvolávala vlnu hořkosti. Jednou večer jsem to nevydržela a vybuchla: „Víš vůbec, jak mě to štve? Připadám si jako nějaká žebračka! Kdybychom měli aspoň trochu podpory…“

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma slz: „Myslíš, že mě to netrápí? Celý život mi dávali najevo, že musím být samostatný. Ale teď… teď bych si přál, aby aspoň jednou byli jako tvoje máma.“

Začali jsme šetřit ještě víc. Každou korunu jsme obraceli dvakrát. Omezili jsme kino, večeře venku i víkendové výlety. Já si přibrala brigádu v knihkupectví a Tomáš začal doučovat matematiku. Přesto jsme věděli, že na akontaci budeme šetřit ještě roky.

Jednoho dne přišla pozvánka na rodinný oběd k Novotným. Cestou tam jsem byla nervózní. V hlavě mi běžela slova, která bych jim chtěla říct – jak moc nás jejich rozhodnutí bolí. Ale když jsme seděli u jejich stolu s výhledem na Vltavu a paní Novotná servírovala domácí svíčkovou, nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo.

Po obědě mě pan Novotný odvedl stranou na terasu. „Lucie,“ začal vážně, „vím, že jsi zklamaná. Ale my s manželkou věříme, že když si na byt vyděláte sami, budete si ho víc vážit.“

Chtěla jsem mu říct, že už teď si vážíme každé koruny. Že někdy není důležité jen to, kolik máme peněz, ale i to, jestli cítíme podporu od těch nejbližších. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Cestou domů jsme s Tomášem mlčeli. Pak najednou řekl: „Možná mají pravdu. Možná nás to posílí.“

Ale já věděla své. Každý další měsíc v našem malém bytě mě učil trpělivosti – ale taky mě učil tomu, že rodina není jen o krvi nebo penězích. Je o tom být tu jeden pro druhého.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom všem – o svých snech, o Tomášovi i o jeho rodičích. A napadlo mě: Co je vlastně důležitější? Peníze nebo pocit sounáležitosti? A proč je někdy tak těžké říct si o pomoc těm nejbližším?

Možná právě proto bych chtěla slyšet i váš názor: Myslíte si, že by rodiče měli svým dětem pomáhat za každou cenu? Nebo je lepší nechat je projít si vlastní cestou – i když je to cesta plná překážek?