Každé narozeniny a Vánoce posílám vnoučatům peníze: Od nejstaršího vnuka slyším jen ticho

„Zase nic,“ povzdechla jsem si nahlas, když jsem zavřela obálku s Tomášovým jménem. Bylo to už pošesté za sebou, co jsem mu poslala peníze k narozeninám nebo Vánocům a nedostala ani krátkou zprávu. Klára mi včera volala, smála se do telefonu a vyprávěla, jak si za peníze koupí nový batoh do školy. Eva mi poslala fotku s děkovným dopisem, kde stálo: „Babičko, děkuju! Půjdu s kamarádkami do kina.“ Ale Tomáš? Ticho.

Seděla jsem u kuchyňského stolu, kde voněla káva a na ubrusu ležela stará fotografie – já s Tomášem na výletě v Krkonoších, když mu bylo osm. Tehdy mě držel za ruku a ptal se: „Babičko, budeš mě mít ráda i když budu velký?“ Smála jsem se a slíbila mu, že vždycky. Teď je mu dvacet dva, studuje informatiku v Brně a já mám pocit, že jsem pro něj jen jméno na obálce.

„Proč se neozve?“ ptala jsem se sama sebe i svého muže Karla. Ten jen pokrčil rameny: „Víš, jak jsou ti mladí dneska. Mají plnou hlavu školy, práce, kamarádů…“ Ale já jsem věděla, že to není jen tím. Klára i Eva mají školu i kamarády a přesto si najdou čas. Proč ne Tomáš?

Jednoho večera jsem seděla u televize a přemýšlela, jestli bych mu neměla napsat dopis. Ne e-mail, ale opravdový dopis. Vzala jsem papír a začala psát: „Milý Tomáši, doufám, že se ti daří dobře ve škole…“ Ale po pár větách jsem papír zmačkala. Nechtěla jsem znít jako ukřivděná babička.

O týden později přišla Klára na návštěvu. Seděly jsme spolu u koláče a ona se najednou zeptala: „Babičko, proč jsi tak smutná?“ Povzdechla jsem si: „Víš, Klárko, já mám pocit, že Tomáš na mě zapomněl.“ Klára se zamyslela: „On je teď pořád ve škole nebo na brigádě. Ale vím, že tě má rád. Jen… možná neví, jak ti to říct.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli jsme někde udělali chybu. Možná jsme ho rozmazlili? Možná jsme mu dávali moc dárků a málo času? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu pekli perníčky nebo hráli člověče nezlob se. Kde se to zlomilo?

Jednoho dne přišel Karel domů rozčilený: „Volal mi Tomášův táta – prý Tomáš nestíhá školu a je pod tlakem. Prý má pocit, že od něj všichni něco čekají.“ Najednou mi došlo, že možná i já jsem součástí toho tlaku. Možná čekám poděkování jako důkaz lásky místo toho, abych mu prostě věřila.

Rozhodla jsem se napsat Tomášovi SMS: „Ahoj Tome, doufám, že se ti daří dobře. Jen chci říct, že na tebe myslím a mám tě ráda.“ Odpověď přišla až za dva dny: „Ahoj babi, promiň, že se neozývám. Je toho teď moc. Děkuju za všechno. Mám tě rád.“

Rozbrečela jsem se úlevou i smutkem zároveň. Bylo to poprvé po dlouhé době, co mi napsal něco osobního. Ale zároveň mě bodlo u srdce – proč je tak těžké najít si čas na pár slov? Proč je pro mladé generace tak složité udržet kontakt s rodinou?

O týden později jsme měli rodinný oběd. Tomáš přišel pozdě, unavený a s kruhy pod očima. Sedl si ke mně a tiše řekl: „Babičko, promiň mi to mlčení. Já… někdy mám pocit, že všechno dělám špatně.“ Chytila jsem ho za ruku: „Tome, nemusíš být dokonalý. Stačí mi vědět, že na mě myslíš.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jak moc se svět změnil – jak rychle žijeme, jak málo si povídáme z očí do očí. Možná bychom měli méně očekávat a více naslouchat.

A tak se ptám: Je chyba ve mně? Nebo jsme jako společnost zapomněli na to nejdůležitější – být tu jeden pro druhého? Co myslíte vy?