Pět let v cizím domě: Když se péče stane břemenem i darem

„Zase jsi zapomněla na prášky, paní Věro,“ říkám ostřeji, než bych chtěla, když vidím, jak se třese u kuchyňského stolu. Její pohled je prázdný, oči sklouznou po mně, jako bych byla jen další stín v jejím světě. „Promiňte, já… já už nevím,“ šeptá a sklání hlavu. V tu chvíli mě bodne výčitka. Vždyť ona za to nemůže. Ale já už nemůžu taky.

Jmenuji se Jana Novotná a už pět let žiju život, který jsem si nikdy nevybrala. Když mi moje nejlepší kamarádka Petra jednoho dne zavolala: „Jani, máma už to sama nezvládá. Já jsem v Brně, děti, práce… Prosím tě, můžeš jí pomoct aspoň na čas?“ – neváhala jsem. Paní Věra byla kdysi mojí druhou mámou. Pekla mi bábovku, když jsem byla malá, utírala mi slzy po rozchodu s prvním klukem. Bylo samozřejmé jí to vrátit.

Jenže „na čas“ se změnilo v pět let. Každý den ráno vstávám o hodinu dřív, abych jí donesla snídani, zkontrolovala léky, pomohla s hygienou. Po práci běžím zpátky – nákup, večeře, povídání, někdy i noční vstávání. Můj vlastní život se smrskl na útržky mezi péčí a prací. S Petrou si voláme čím dál míň. Její „děkuju“ zní čím dál víc jako fráze.

Jednou večer sedím u televize a slyším z ložnice paní Věry slabé volání: „Janičko…“ Jdu tam a najdu ji zmatenou, pláče. „Kde je moje dcera? Proč tu není?“ ptá se mě zoufale. „Petra má práci, ale já jsem tady s vámi,“ odpovídám tiše a hladím ji po ruce. V tu chvíli cítím, jak se ve mně něco láme. Nejsem její dcera. Nejsem ani její rodina. Jsem jen někdo, kdo se snaží zalepit díru v systému i v rodině.

Moje vlastní máma mi říká: „Jano, musíš myslet taky na sebe! Už jsi vyčerpaná.“ Ale jak mám říct Petře, že už nemůžu? Jak mám opustit paní Věru, když vím, že by zůstala sama? Někdy mám vztek na Petru – proč to všechno nechala na mně? Proč si myslí, že moje životní plány jsou méně důležité než její?

Jednoho dne přijde Petra nečekaně na návštěvu. Sedíme u stolu a ona se rozhlíží po bytě: „Jani, ty jsi tady udělala tolik práce… Já fakt nevím, co bych bez tebe dělala.“ Chci jí říct pravdu – že už nemůžu dál. Ale místo toho jen přikývnu a usměju se.

Večer si píšu deník: «Kdy jsem naposledy byla sama sebou? Kdy jsem naposledy šla do kina nebo na výlet?» Všechno je podřízené péči o někoho jiného. Přitom vím, že nejsem jediná – kolik lidí v Česku pečuje o své blízké bez pomoci státu nebo rodiny? Kolik z nás zapomíná na vlastní potřeby?

Jednou přijde sousedka paní Hrdličková: „Janičko, ty jsi anděl. Ale víš co? Andělé taky někdy potřebují odpočívat.“ Rozpláču se před ní jako malá holka. Ona mě obejme a řekne: „Musíš si říct o pomoc. Jinak tě to zničí.“

Začnu hledat informace o pečovatelských službách. Zjišťuju, že existují příspěvky na péči, že by paní Věra mohla mít aspoň pár hodin denně někoho jiného. Ale Petra je proti: „To přece zvládneme samy! Máma by cizí lidi nesnesla.“ Cítím vztek i bezmoc – proč já musím být ta silná?

Jednoho rána najdu paní Věru na zemi v koupelně. Upadla a nemohla vstát. Volám sanitku, třesu se strachy i únavou. V nemocnici mi lékař řekne: „Paní Novotná, musíte si odpočinout. Tohle není vaše povinnost.“ Ale kdo jiný to udělá?

Po návratu domů sedím u okna a dívám se na šedé paneláky. Přemýšlím: Je správné obětovat svůj život pro někoho jiného? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A kdo vlastně rozhoduje o tom, kdy už je dost?

Možná bych měla konečně říct Petře pravdu – že potřebuju žít i svůj život. Ale bojím se jejího zklamání i vlastního pocitu viny.

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné pokračovat v péči za každou cenu? Nebo mám právo říct dost a začít zase žít pro sebe?