„Myslela jsem, že jsem tě vychovala, abys pečovala o svou matku, ne o cizí.“

„Tohle není fér! Já jsem tvoje matka! Já jsem ta, která tě vychovala, když tvůj otec odešel! A teď… teď dáváš přednost cizí ženské?“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála v předsíni jejího bytu na Jižním Městě. V ruce jsem držela tašku s nákupem, který jsem jí přinesla, ale ona ho odstrčila stranou. Její slova mě bodala hlouběji než jakýkoliv nůž.

„Mami, prosím tě… Marie je nemocná. Petr je pořád v práci a ona nemá nikoho jiného. Ty máš mě, já za tebou chodím každý týden…“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Máma byla vždycky tvrdohlavá. Možná proto přežila všechno to, co nám táta udělal.

Bylo mi sedm, když nás opustil. Pamatuju si ten den jako dnes. Táta přišel domů, sbalil si věci – a nejen svoje. Odnesl i televizi, rádio a dokonce i mou oblíbenou panenku. Máma plakala v kuchyni a já seděla na zemi v prázdném obýváku. Od té doby jsme byly jen my dvě. Máma dělala všechno pro to, abychom přežily. Pracovala ve dvou zaměstnáních, šila mi šaty ze zbytků látek a nikdy si nestěžovala. Jen někdy v noci jsem slyšela její tichý pláč.

Když jsem poznala Petra, máma byla podezřívavá. „Všichni chlapi jsou stejní,“ říkala mi pořád dokola. Ale Petr nebyl jako táta. Byl klidný, spolehlivý a laskavý. Jeho máma Marie mě přijala jako vlastní dceru. Když jsme se s Petrem vzali a narodila se nám Anička, máma se trochu uklidnila. Ale nikdy nezapomněla.

Teď je mi třicet pět a stojím mezi dvěma ženami, které mě potřebují každá jinak. Marie dostala mrtvici a Petr je pořád v práci – někdo se o ni musí postarat. Máma je sice zdravá, ale sama a zatrpklá. Každý týden jí nosím nákup, uklízím jí byt a poslouchám její stížnosti na život i na mě.

„Kdybys radši přišla častěji! Kdybys mi radši pomohla s okny! Kdybys nebyla pořád u té své tchyně…“ vyčítá mi pokaždé. A já? Já se snažím rozdělit mezi dvě rodiny, ale mám pocit, že selhávám na obou frontách.

Jednoho dne mi volá Petr: „Lucko, máma dneska spadla z postele. Musíš tam jet, já nemůžu z práce.“ Okamžitě balím věci a vyrážím do Modřan k Marii. Najdu ji na zemi v ložnici, zmatenou a uplakanou. Pomůžu jí zpátky do postele, utřu jí slzy a připravím čaj. Sedím u ní a držím ji za ruku.

„Děkuju ti, Lucinko,“ šeptá Marie slabým hlasem. „Jsi pro mě jako vlastní dcera.“

V tu chvíli mi přijde SMS od mámy: „Zase jsi u ní? Já už pro tebe neexistuju?“

Cítím vinu i vztek zároveň. Proč musím pořád volit? Proč nestačí, že se snažím? Večer doma brečím do polštáře a Petr mě objímá: „Děláš pro všechny maximum.“

Ale máma to nevidí. Další týden mě čeká další hádka. „Víš vůbec, co to je být sama? Víš vůbec, jaké to bylo vychovávat tě bez pomoci?“ křičí na mě máma a já mám chuť utéct.

„Mami, já tě miluju! Ale Marie je taky rodina! Nemůžu ji nechat samotnou!“ vykřiknu zoufale.

Máma se rozpláče: „Já jsem tě vychovala k tomu, abys byla moje dcera! Ne její!“

V tu chvíli si uvědomím, že nejde jen o péči nebo čas. Jde o bolest z minulosti, kterou si máma nese jako těžký batoh celý život. O strach, že ji někdo zase opustí.

Začnu chodit k psycholožce. Snažím se pochopit mámu i sebe. Učím se říkat ne bez pocitu viny. S Petrem mluvíme otevřeněji než kdy dřív.

Jednou večer sedíme s mámou u stolu. Mlčíme dlouho. Pak řeknu: „Mami… já tě nikdy neopustím. Ale chci být i dobrou snachou a mámou pro Aničku.“

Máma se na mě podívá unavenýma očima: „Bojím se být sama…“

Chytím ji za ruku: „Nebudeš sama.“

Není to happy end. Stále balancuju mezi dvěma světy. Ale už vím, že nemusím být dokonalá dcera ani dokonalá snacha – stačí být dost dobrá pro ty, které miluju.

Někdy večer přemýšlím: Co vlastně znamená být dobrou dcerou? A jde vůbec někdy udělat dost pro všechny? Co byste udělali vy na mém místě?