Život v přepychu, zatímco moje dcera bojuje: Máma si myslí, že můj muž je neschopný

„Tak co, Jano, už jste snědli poslední krajíc chleba, nebo vám ještě něco zbylo?“ ozvalo se z telefonu sarkasticky. Máma. Vždycky měla dar bodnout do živého. Seděla jsem na rozvrzané židli v kuchyni našeho panelákového bytu v Ostravě a dívala se na svého muže Petra, jak se snaží rozesmát našeho malého syna Matýska. Matýsek má Downův syndrom a jeho smích je pro mě největší odměnou, ale v tu chvíli jsem měla chuť křičet.

„Mami, proč to pořád říkáš?“ vydechla jsem unaveně do telefonu. „Vždyť víš, že Petr dělá, co může. A já… já prostě teď nemůžu do práce.“

„Ale Janičko,“ pokračovala máma s tím svým povýšeným tónem, „kdybys byla chytřejší, mohla sis vzít někoho lepšího. Někoho, kdo by tě zabezpečil. Podívej se na mě a na tátu – nikdy jsme neměli nouzi.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Máma žije v krásném domě v Brně, kde má každé ráno čerstvé pečivo a kávu z automatu. Já mám na stole jen pár rohlíků a instantní kávu. Ale hlavně mám Petra a Matýska. Jenže to jí nikdy nestačilo.

Petr si všiml mého výrazu a položil mi ruku na rameno. „Zase tvoje máma?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Říká, že jsi neschopný. Že bych si zasloužila víc.“

Petr se smutně usmál. „Možná má pravdu. Ale dělám, co můžu.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a políbila ho na tvář. V tu chvíli Matýsek začal plakat. Rychle jsem ho vzala do náruče a houpala ho, zatímco jsem poslouchala mámin hlas v telefonu: „Jano, měla bys myslet na budoucnost. Co když Petr přijde o práci? Co budete dělat? Já vám pořád nabízím pomoc, ale ty jsi tvrdohlavá.“

Pomoc? Ano, nabízela nám peníze – ale vždycky s podmínkami. Museli bychom se přestěhovat k ní do Brna, kde by nám diktovala každý krok. Nechtěla jsem být její loutkou.

„Mami, zvládneme to,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila. „Matýsek potřebuje klidné prostředí a my jsme tady doma.“

„Doma? V tom paneláku?“ zasmála se posměšně.

Zavěsila jsem dřív, než jsem jí stihla odpovědět. Slzy mi tekly po tváři. Petr mě objal a šeptal: „Nenech ji zničit to, co máme.“

Dny plynuly v nekonečném kolotoči – rehabilitace s Matýskem, návštěvy lékařů, nekonečné papírování kvůli příspěvkům na péči. Petr pracoval dlouhé směny jako skladník v supermarketu a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval.

Jednoho dne přišla máma neohlášeně na návštěvu. Přijela svým novým SUV a přinesla tašku plnou drahých potravin. „Podívej se, co jsem vám přivezla,“ řekla hlasitě hned ve dveřích.

Matýsek se schoval za mě – cizí lidé ho děsili. Máma si toho nevšímala a začala vybalovat sýry, šunky a exotické ovoce na stůl.

„Tohle byste si sami nikdy nekoupili,“ poznamenala.

Petr přišel z práce právě ve chvíli, kdy máma začala kritizovat náš byt: „Tady je to tak tmavé… A ta koupelna! Janičko, opravdu chceš, aby Matýsek vyrůstal v takových podmínkách?“

Petr sevřel pěsti. „Paní Novotná,“ oslovil ji formálně, „děláme maximum pro to, aby měl Matýsek všechno potřebné.“

Máma se na něj podívala s opovržením: „Kdybyste byl chlap, jak má být, vaše rodina by netrpěla.“

V tu chvíli jsem to nevydržela: „Mami! Dost! Petr je skvělý táta a manžel! To ty jsi nikdy nepochopila, co znamená rodina!“

Máma se urazila a odešla s tím, že už nám nikdy nepomůže.

Ten večer jsme seděli s Petrem u stolu a dívali se na spícího Matýska. „Možná jsme opravdu selhali,“ řekla jsem tiše.

Petr mě pohladil po ruce: „Nejsme dokonalí, ale máme jeden druhého. A Matýsek nás potřebuje takové, jací jsme.“

Následující týdny byly těžké – bez máminy pomoci jsme museli ještě víc šetřit a já začala po večerech šít dětské oblečení na zakázku. Bylo to vyčerpávající, ale poprvé jsem cítila hrdost sama na sebe.

Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy: „Jestli změníš názor, dveře jsou otevřené.“ Neodpověděla jsem.

Možná nikdy nebudu mít její uznání. Ale když vidím Petra s Matýskem, vím, že mám všechno podstatné.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Proč je pro některé rodiče důležitější bohatství než štěstí jejich dětí? Je možné někdy získat jejich uznání bez toho, abychom zradili sami sebe?