Den, kdy jsem odvezla maminku do domova důchodců: Její toužebný pohled mě pronásleduje dodnes

„Mami, prosím tě, nebuď na mě naštvaná…“ šeptala jsem, zatímco jsem jí pomáhala vystoupit z auta před domovem důchodců v Horních Počernicích. Její ruce se mi třásly v dlani a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Já… já už to doma sama nezvládám,“ dodala jsem tišeji, než bych chtěla. Maminka se na mě podívala těma svýma hlubokýma očima, ve kterých se mísila bolest, smutek i něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Možná zrada?

Byla jsem jedináček. Narodila jsem se, když bylo mamince čtyřicet tři a tátovi čtyřicet šest. Vždycky jsem měla pocit, že patřím do jiné generace. Zatímco spolužačky měly mladé rodiče, kteří s nimi jezdili na kole a hráli si na hřišti, moji rodiče byli unavení po práci a místo her mi vyprávěli o válce a o tom, jak bylo všechno dřív lepší. Už v patnácti jsem snila o tom, jak uteču do Prahy a budu žít podle svého.

A taky jsem to udělala. Po maturitě jsem si sbalila věci a odstěhovala se na kolej. Volala jsem domů jednou týdně – někdy ani to ne. Maminka mi psala dopisy, které jsem často ani neotevřela. Vždycky v nich bylo něco o tom, že bych měla přijít domů častěji, že táta už tolik nevydrží a že jí chybím. Já ale chtěla žít svůj život.

Když táta před pěti lety zemřel na infarkt, byla jsem zrovna na služební cestě v Brně. Volali mi z nemocnice a já přijela až druhý den. Maminka byla zlomená, ale já už měla svůj byt, práci a přátele. Snažila jsem se jí pomáhat – nakupovala jsem jí jídlo, zařizovala lékaře, ale nikdy jsem u ní nezůstala přes noc. „Mami, já mám ráno poradu,“ říkala jsem pokaždé.

Poslední rok to šlo s maminkou z kopce. Zapomínala brát léky, několikrát upadla v koupelně a jednou dokonce zapomněla vypnout plyn. Sousedi mi volali čím dál častěji. „Paní Nováková zase sedí na schodech a brečí,“ říkali mi do telefonu. Já už nevěděla, co dělat. Práce mě pohlcovala a doma mě čekal jen prázdný byt.

Jednoho večera mi volali z nemocnice – maminka upadla a zlomila si kyčel. Seděla jsem u její postele a ona mě držela za ruku tak pevně, až mě to bolelo. „Janičko… nechci být nikomu na obtíž,“ šeptala. „Ale já už nemůžu být sama.“

Začala jsem hledat možnosti. Domácí péče byla drahá a nespolehlivá – jednou přišla pečovatelka opilá, jindy vůbec. Nakonec mi kamarádka doporučila domov důchodců v Horních Počernicích. Prý tam mají hezkou zahradu a milý personál.

Když přišel ten den, maminka seděla u stolu v kuchyni a hladila hrnek s čajem. „Takže už mě nechceš doma?“ zeptala se tiše. „Mami… to není tak… Já jen…“ slova mi uvízla v krku. „Já už to prostě nezvládám.“

Cesta autem byla tichá. Maminka se dívala z okna na pole a lesy, které znala celý život. Když jsme přijely před domov, chytila mě za ruku: „Janičko… slib mi, že na mě nezapomeneš.“

„Nikdy,“ odpověděla jsem automaticky, ale v hlavě mi běžely výčitky jako rozbitý gramofon.

Uvnitř nás přivítala paní Věra z personálu – usměvavá žena kolem padesátky s krátkými vlasy a laskavým hlasem. „Nebojte se, paní Nováková, tady vám bude dobře,“ říkala a ukazovala nám pokoj s výhledem do zahrady. Maminka si sedla na postel a rozhlížela se kolem sebe – cizí nábytek, cizí vůně, cizí lidé.

„Mami… musím už jet,“ řekla jsem po hodině rozpačitého ticha. Maminka se na mě podívala tím pohledem – tím pohledem plným smutku a němého obviňování. „Tak běž,“ řekla tiše.

Cestou domů jsem brečela jako malá holka. Zastavila jsem auto u lesa a křičela do volantu: „Proč jsi musela tak zestárnout? Proč jsi nemohla být jako ostatní mámy?“

Dny plynuly jeden za druhým. Volala jsem do domova každý týden – někdy dvakrát za měsíc. Maminka vždycky říkala: „Janičko, přijedeš za mnou?“ A já vždycky slíbila: „Přijedu příští víkend.“ Ale pak přišla práce, schůzky s kamarády nebo jen únava.

Jednou mi volali z domova: „Paní Nováková je nemocná.“ Přijela jsem okamžitě – maminka ležela v posteli bledá a slabá. Držela mě za ruku a šeptala: „Janičko… mám tě ráda.“

Ten den odešla navždy.

Teď sedím ve svém bytě a dívám se na její fotku na poličce. Přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Měla jsem se víc snažit? Měla jsem ji nechat doma? Nebo je tohle prostě život?

Co byste udělali vy? Je možné najít rovnováhu mezi vlastním životem a péčí o stárnoucí rodiče? Nebo jsme všichni odsouzeni k tomu cítit vinu?