Byty pro děti, domov pro nikoho: Příběh matky, která zůstala sama

„Mami, promiň, ale dneska to fakt nejde. Máme tu s Tomášem návštěvu.“

Stála jsem na chodbě před bytem své dcery Lucie, v ruce tašku s oblečením a v očích slzy, které jsem se snažila zadržet. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co mě Lucie odmítla nechat přespat v bytě, který jsem jí před pěti lety koupila. Byt, na který jsem dřela v Německu jako pečovatelka, zatímco ona studovala vysokou školu v Praze.

„Ale Lucko, já tu potřebuju přespat jen jednu noc. Zítra ráno jedu na kontrolu do Motola a nechci vstávat ve čtyři z Kladna…“

Lucie se na mě ani nepodívala. „Fakt to nejde, mami. Zkus si najít nějaký hotel nebo něco. Já ti klidně přispěju.“

Zavřela dveře a já zůstala stát na chodbě paneláku, kde jsem kdysi jako mladá bydlela s jejich otcem. Teď jsem byla cizí i ve vlastním městě.

Syn Petr nebyl o moc lepší. Když jsem mu zavolala, že bych potřebovala přespat u něj – v bytě, který jsem mu koupila k třicátým narozeninám – řekl mi jen: „Mami, mám tu práci a večer přijde Markéta. Nezlob se.“

Vždycky jsem si myslela, že rodina je všechno. Že když dětem dáte všechno – čas, peníze, lásku – vrátí vám to. Ale teď jsem měla pocit, že jsem pro ně jen někdo, kdo jim posílá peníze a kupuje byty. Když jsem byla v Německu, psali mi jen když něco potřebovali: „Mami, došly mi peníze na kolej.“ „Mami, potřebuju zaplatit autoškolu.“ Nikdy se nezeptali, jak se mám já.

Vzpomínám si na den, kdy jsem Lucii předávala klíče od bytu. Plakala radostí a objímala mě. „Mami, děkuju! Jsi nejlepší maminka na světě.“ Tehdy jsem věřila, že všechno bude dobré.

Ale teď? Teď jsem byla sama. Můj muž odešel za jinou už před lety. Děti mají své životy a já… já mám jen prázdný byt v Kladně a pocit, že jsem selhala.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Lucie s copánky na základce, Petr s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu. Všechno to bylo tak dávno. Co se stalo? Kde se to pokazilo?

Zkusila jsem to ještě jednou. Zavolala jsem Lucii a řekla jí otevřeně: „Lucko, mrzí mě to. Připadám si jako vetřelec ve vašich životech. Koupila jsem vám byty proto, abyste měli jistotu a domov. A teď mám pocit, že domov nemám nikde.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Lucie řekla: „Mami… já nevím, co říct. My jsme si zvykli žít sami. Je to náš prostor.“

„A já?“ zeptala jsem se tiše.

„Ty máš přece svůj byt,“ odpověděla Lucie.

Ano, mám svůj byt. Ale nemám rodinu. Nemám pocit sounáležitosti. Všechno je rozbité.

Začala jsem chodit k psycholožce. Řekla mi: „Paní Nováková, vy jste dětem dala všechno materiální. Ale možná jste jim nedala dost času a blízkosti. Možná jste byla moc dlouho pryč.“

Možná měla pravdu. Ale co jsem měla dělat? Kdybych nezůstala v Německu, nikdy bych jim ty byty nekoupila.

Jednou mi Petr napsal SMS: „Mami, díky za všechno. Ale potřebujeme svůj prostor.“

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela: Je tohle vděk? Nebo je to prostě dnešní doba? Děti chtějí svobodu a nezávislost – i za cenu toho, že odříznou vlastní matku?

Začala jsem chodit na procházky do lesa za Kladnem. Tam mě nikdo neodmítal. Tam byl klid.

Jednou mě potkala sousedka paní Dvořáková: „Jano, proč jsi tak smutná?“

A já jí všechno řekla. Rozplakala jsem se uprostřed lesa jako malá holka.

„Víš,“ řekla mi paní Dvořáková, „děti jsou dneska jiné. Ale ty jsi pořád jejich máma. Možná je čas myslet taky na sebe.“

Začala jsem chodit do klubu seniorů v Kladně. Poznala nové lidi, začala malovat a jezdit na výlety. Pomalu jsem se učila žít pro sebe.

Ale stejně mě to pořád bolí. Když jdu kolem Lucčina domu a vidím rozsvícená okna, říkám si: Proč mě tam nechce? Co jsem udělala špatně?

Možná je to otázka pro všechny rodiče: Máme právo očekávat vděk za to, co jsme dětem dali? Nebo je láska opravdu bezpodmínečná?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo cítit se zrazená? Nebo bych měla prostě přijmout novou realitu a začít žít pro sebe?